Deníky 1945–1948

denní zápisky mladého, hudebně nadaného a lékařsky vzdělaného muže z přelomových let 1945-1948, z osobního (profesního, studentského i intimního) života a reflexe z výletů a cest do zahraničí (Dánsko), představují unikátní dobové svědectví se spoustou zajímavostí a jedinečných postřehů, které se navíc skvěle čte Václav Polívka byl synem filoložky a překladatelky Marie Jensen-Rádlové a vnukem známého matematika Františka Rádla, bydlel v Praze na Hradě ve Zlaté uličce, takže vlastně v centru dění, ať už se jedná o postavení společenské (rodina měla podporu nejvyšších kruhů, snad i díky tomu se Polívkovi podařilo emigrovat), nebo místní (např. očité svědectví květnového povstání, bombardování a osvobozování Prahy, přítomnost cizích vojsk, poválečný stav v hospodářství, školství...) oceňuju, že vydavatelé deníků nepodlehli bulvárním a komerčním tlakům a vypustili pasáže "důvěrného" charakteru, myslím, že do nich nikomu nic není (a snad každý si dokáže domyslet, o čem sní a co občas tajně provádí každý dospívající)

Začalo to téměř jako pohádka bylo nebylo... Půdy starých domů (a to nejen u nás, ale zřejmě všude na světě) leckdy ukrývají podivuhodná tajemství. Není tedy asi nic překvapivého na tom, když se v roce 2012 v podkrovních prostorách jednoho norského domku našly čísi staré, již notně zaprášené deníky. To se stává, že. Po prvním zběžném prolistování se ovšem ukázalo, že tu řada věcí takříkajíc nehraje. Tak třeba to, že jsou napsány v jakémsi podivném, neznámém jazyce. Úterý 30. ledna 1944 toho dne byl učiněn první zápis. Poslední pak ve čtvrtek 4. března 1948... Ne, nyní nezazvoní zvonec a pohádky nebude konec! Pouze se vrátíme do reality... Nechci se podrobně rozepisovat o tom, jak se mohlo stát, že se v dalekém Norsku ocitly deníky českého mladíka z Prahy, neboť je to dlouhá a spletitá historie. Řekněme si pro začátek jen tolik, že v době, kdy je začal psát, bylo Václavu Polívkovi necelých 18 roků. Protektorát, pražské povstání, necelé tři roky relativní svobody a komunistický puč. To je, dá-li se to tak říct, politický rámec, v němž se deníkové záznamy pohybují. Vášní Václava Polívky byla hudba, které se věnoval jak teoreticky (komponování), tak i prakticky (vynikající hra na čelo a klavír), takže je logické, že se v jeho zápiscích neustále objevují zmínky o návštěvách koncertů, hudebních večerech s kamarády atd. Velmi zajímavé jsou i pasáže, popisující cesty do zahraničí jako student medicíny měl Václav Polívka v poválečných letech možnost dvakrát navštívit Dánsko. Seznámil se tam s dívkou, která se v budoucnu měla stát jeho manželkou. Jejich složitě se rozvíjející vztah, do nějž navíc negativně zasahovala zhoršující se politická situace, je ústředním tématem zhruba druhé poloviny knihy. Co se týká únorových událostí roku 1948, měl Václav Polívka zcela jasno. Komunističtí předáci jsou pro něj Gottwald a jeho zločinci, milicionáři pak přiožralá lůza ozbrojená puškami. S hrůzou pozoruje, jak je nastupující komunistická tyranie nápadně podobná té nacistické a stále častěji uvažuje o emigraci... Deníky Václava Polívky jsou v mnoha ohledech fascinující četbou. Především proto, že události, které dnes vnímáme jako vzdálenou historii, jsou v nich popisovány z bezprostředního pohledu jejich přímého účastníka. Z psychologického hlediska v nich pak nacházíme jedinečný popis osobnostního zrání mladého muže, který si v turbulentních časech dějinného zlomu hledá své místo na slunci. A obsahují i nepřehlédnutelné memento, když z nich jednoznačně vysvítá, že svůj neblahý osud si náš národ přivodil sám ve volbách v roce 1946...