Deník uprchlice

Docela zajímavá kniha, která se celkem dobře čte. Je sice tak trochu poznat, že autorka není zkušená spisovatelka, ale přesto je její příběh zajímavý a svým způsobem strhující. I když jí tento osud určitě nikdo z nás nezávidí. Za sebe si opravdu nedokážu představit, jak bych se zachovala, kdybych musela v podstatě z hodiny na hodinu zabalit jen to nejnutnější pro sebe i pro rodinu a opustit všechno, co pro mne do té doby znamenalo domov... Oksana měla ovšem dost velké štěstí. Sice měla při svém útěku na starosti osmiletou dcerku, ale jinak se dokázala domluvit anglicky a také se jí díky tomu podařilo navázat cenné kontakty. Posléze se jí dokonce podaří za sebou dostat i své rodiče, kteří se jinak než ukrajinsky nedomluví. A sama Oksana a její dcerka se rychle v cizí zemi zabydlí a cítí se zde dobře... Některé pasáže v knize mi byly známé, protože autorka zde popisuje například scény, které jsem si přečetla již v tisku. Dávám tedy poctivé čtyři hvězdičky, kniha totiž nebyla úplně můj šálek čaje ;-). Ale jinak oceňuji autorčinu odvahu a přeji jí, aby se jí dařilo i u nás v České republice...

Kniha autorčiným subjektivním pohledem vypoví o válce víc, než novináři a reportéři. To proto, že se dotkne přímo duše čtenáře a nesjede jen po kůži. Navíc, když to není deník v pravém slova smyslu, ale spíš reflexe pocitů a zážitků. Na mysli mi při čtení vytanuly dvě věci - jak se připravit, až sem zase Rus pojede na dovolenou, a že konečně vidím, že sociální sítě opravdu k něčemu jsou. K vydýchání po přečtení jsem si pustil písničky Marien a vybavil si hodně pravdivé vyjádření Andrzeje Dudy: "Jsem připraven na to, že železná opona bude znovu spuštěna, pokud budeme mít za východní hranicí co do činění s agresivním státem, který chce zabíjet své sousedy, zabrat jejich území a odebrat jim svobodu. Ať si Rusko nechá svůj ruský svět pro sebe, jestli se Rusům líbí. Nám se nelíbí."