Deník smutku

Nejedná se o deník v pravém slova smyslu. Monotónně se opakující záznamy „jsem smutný“ jsou sem tam vystřídány kusými poznámkami z běžného života, které však bez uvedení souvislostí v podstatě nic neříkají. Suchost zápisků nevzbuzuje žádné emoce. Celé to vede spíše k přemýšlení o autorovi. Byl ve svém pokročilejším věku stále tak přehnaně fixován na matku, pěstoval si smutek jako pózu, nebo sám sebe sobě poskytl jako studijní materiál pro zkoumání smutku? Co by z toho asi tak vydedukoval psychoanalytik? Škoda, že se se svým truchlením nevypořádal spíše literárním zpracováním matčina života. Z celého svazku je totiž nejzajímavější její kratičký životopis.

„Představa – úžasná, nikoli skličující – že pro mě nebyla „vším“. V opačném případě bych sotva napsal svá díla. Avšak od té doby, co jsem o ni pečoval, totiž posledních šest měsíců, pro mě byla „vším“ a já docela zapomněl, že jsem kdy psal. Nebyl jsem najednou ničím než zoufale jejím. Dříve se dělala průhlednou, abych mohl psát.“ – str. 21