Deník smutku

Neodbytné obkružování, bez lineárního směru (roztroušenost, nesouvislost atd. smutku). Vědomý rozpor mezi upjatostí k milované a pozorností upřené k sobě, mezi potřebou se vyslovit a nesdělitelností smutku. Smrt maminky jako vyvržení – nesnesitelnost cestování, když není kam se vracet. Zaryté promluvy ("Můj R! Můj R!") a variované citace ("Bojím se katastrofy, která již nastala") – stojaté psaní, které se neprohlubuje; ke konci snad přece jenom vytržení – ozáření fotkou se zimní zahradou. Nutkání napodobovat, vetřít se do maminčiných všedních činností; naopak odmítnutí zármutku jako nemoci – přetržení. "Co nazývám spontánností: pouze ten extrémní stav, když mi například maminka, z hloubi svého zesláblého vědomí, bez ohledu na vlastní utrpení, sdělila: "Sedí se ti špatně, špatně" (seděl jsem totiž na stoličce, abych ji ovíval)."

Nejedná se o deník v pravém slova smyslu. Monotónně se opakující záznamy „jsem smutný“ jsou sem tam vystřídány kusými poznámkami z běžného života, které však bez uvedení souvislostí v podstatě nic neříkají. Suchost zápisků nevzbuzuje žádné emoce. Celé to vede spíše k přemýšlení o autorovi. Byl ve svém pokročilejším věku stále tak přehnaně fixován na matku, pěstoval si smutek jako pózu, nebo sám sebe sobě poskytl jako studijní materiál pro zkoumání smutku? Co by z toho asi tak vydedukoval psychoanalytik? Škoda, že se se svým truchlením nevypořádal spíše literárním zpracováním matčina života. Z celého svazku je totiž nejzajímavější její kratičký životopis.