Druhý díl Deníčků mi už přišel slabší, hlavně proto, že Dominik Landsman poměrně záhy vyčerpá nové náměty a už po prvních třech kapitolách sklouzne do opakujícího se stereotypu zoufalého otce a jeho rozjíveného klučiny. Přestože jsem si užíval historky z různých příhod, samotné eseje o tom, jak je mateřská peklo a co všechno s malým Satanem dělat lze či nelze, mě už tolik neoslovovaly. A změna úhlů pohledu na tom nic nezměnila. Co mě ovšem nadále baví je autorův humor, především jeho kulantní hrátky se slovy, kdy se nepotřebuje uchylovat k vulgaritám, aby přesto přišel o bobříka slušné mluvy. Zároveň jsou z většiny jeho zážitků cítit životní zkušenosti, třebaže nadsazené do ad absurdum. I když kdo ví, něco člověk zkrátka nevymyslí, maximálně přidá špetku ironie, aby se z toho definitivně nezbláznil. Například etuda o samostatnosti a obouvání je naprosto dokonalá. Kdo si kdy prošel „rodičovskou dovolenou“, jistě ty chvíle absolutního zoufalství nad nespravedlností vesmíru dobře zná.

Tohle už nebylo na poblití, ale na posr*ní.