Den v životě Abeda Salamy

Autobus plný dětí, k jejich smůle to nejsou děti izraelské, ale ty palestinské... nestavím jedny před druhé, vždyť jsou to pořád jen děti proboha... jen tím poukazuju na absurdnost celé této smutné tragédie uprostřed hladových mocenských her... trýznivý zmar, který mě v dnešní názorově stále ještě dost vyostřené jednostrannosti vyloženě bolí a zanechává pachuť nespravedlnosti... nicméně zpět k příběhu... obešla bych se bez zdlouhavých detailů o Abedově manželské přelétavosti, která mě stejně jen vytáčela... až následující mnohdy nesmyslně krutá každodennost obyčejných lidí uvíznutých kdesi ve vzduchoprázdnu mezi nemilosrdnými checkpointy mi obalila chlopeň bolestným vztekem... stejně tak ta intenzivní strašlivost samotné nehody... opravdu jeden člověk člověkem je a druhý jím není jen proto, že se narodil na špatné straně zdi?! Skončí tahle omezenost lidské rasy sakra vůbec někdy?!

Text líčí výseky izraelsko-palestinského konfliktu z pohledu Palestinců. Konfliktu, který nepřekvapivě není černobílý a nestojí v něm proti sobě dobro a zlo. Knížku jsem si pořídila a začala číst na pozadí úvah, zda se nemám letos do Izraele (znovu) vypravit, tentokrát informovanější a s otevřenější myslí než naposledy. První (a zatím poslední) návštěvu jsem uskutečnila na sklonku roku 2016, naprosto nevybavená informacemi a nepochybně dosti ovlivněná českým mainstreamovým prizmatem, ve kterém je Izrael povětšinou vykreslován jako ten „hodný“, zatímco Palestinci jako teroristi a nezřídka ani ne jako lidé. Což se nejen v českém kontextu patrně ještě zvýraznilo po teroristických útocích z října 2023. Text mi připomněl a zasadil do kontextu mé zážitky z přechodu checkpointu z palestinských území do Izraele při cestě z Betléma do Jeruzaléma. Jediný checkpoint, který jsem do té doby viděla, byl turistický Checkpoint Charlie v Berlíně. Setkání s tím skutečným tak pro mě bylo poměrně surreálné. Situace, kdy byla skupina pubertálních studentek prostě se jen vracejících ze střední školy v Betlémě domů do nedalekého východního Jeruzaléma „nucena“ vystoupit z linkového autobusu, nechat si zkontrolovat průkazky, zatímco na ně mířila nepřiměřeně početná skupina vojáků (a z autobusu je sledovala přilepená na okna čtveřice západních turistů, kterým jen stačilo ukázat jejich privilegované západní pasy, mezi které řadím i ten český), pro mě asi bude vždycky patřit mezi nejsilnější cestovatelské zážitky. Mimo jiné umístění separačních zdí a nutnost (a absurdnost) průjezdů přes rozličné checkpointy kniha popisuje. V tomto ohledu bych ji doporučila každému, kdo se stejně jako já narodil po r. 89 a kdo pokládá za samozřejmý schengenský systém, ve kterém si člověk sotva uvědomí, že překračuje hranici z jednoho státu do jiného. Samozřejmost to není. Kniha funguje jako dobrá připomínka toho, v jak privilegované části světa žijeme. Na druhou stranu musím říct, že jsem od knihy ověnčené Pulitzerem měla větší očekávání. Odnáším si z ní smíšené pocity. Je nepochybně informačně bohatá, žel její většina mi nepřišla čtivá, jak v doslovu píše Břetislav Tureček, ale v některých pasážích i vyloženě nudná. Hlavní, co si odnáším z první části, nejsou ani tak informace o Palestině, nýbrž o jednom mladém muži Abedovi, který se cítí nešťastný z toho, že má doma krásnou milou manželku, která na něj do noci čeká s večeří, a není mu to dost dobré, tak nutně potřebuje druhou, se kterou si představuje, že to bude větší zábava. Nevím, jaký byl autorův záměr, u mne Abed v první třetiny zbytečně ztrácel „sympatie“ a jeho další osud (a osud jeho syna) se mi stával trochu lhostejným. Ale třeba to byl záměr, ukázat strasti obyčejného života/rodinných vztahů Palestinců. První část knihy nicméně pro mě byla spíše nudná, zvažovala jsem, že ji odložím, což skoro nikdy nedělám. Kniha pokrývá podstatně více, než „jeden den“ ze života Abedy. Událost s nehodou autobusu plného palestinských dětí knihu jen v základu rámuje. Čtenáři přinese základní přehled o první a druhé intifádě, dohodách z Osla, či Fatahu. B. Tureček v doslovu poukazuje na použitý střízlivý a neutrální jazyk, který byl patrně autorovým záměrem. Pro mne je použitý jazyk střízlivý až moc. Jinak obsahově zajímavý text v některých pasážích trochu deklasuje na soubor faktů. Při použití trochu větší míry emočního zabarvení by mi sdělení přišla silnější.