Den, kdy jsem zabil svého otce

Román brazilského spisovatele. Přestože má kniha v DK nízké hodnocení (55 %), neodradilo mne to od čtení a určitě to nebyla špatná volba. Kniha se mi celkově líbila a příběh byl zajímavý. Knihu hodnotím na 80 %. Román má 2 části. Vypráví o muži, který zabil svého otce a v průběhu románu se dočteme, proč se k tomuto činu rozhodl. Příběh je vyprávěn retrospektivně. Vypravěč nám v knize představuje svůj nedokončený román, který pojmenoval BUDOUCNOST, který je také zajímavý a v němž se vypravěč zabývá vysvětlením vzniku ZLA. V románu se nachází hodně překvapení. Někdy si autor se čtenářem „hraje“ a párkrát se stalo, že jsem autorovi sedl na lep. Závěr románu je hodně překvapivý a docela mi vyrazil dech. V románu se objevují náhledy do filozofie, náboženství, psychologie (Hegel, Dostojevskij..). Hodně myšlenek jsem si vypsal. Kniha se četla celkem dobře, i když je u ní třeba více přemýšlet zejména ve filozoficko-náboženských otázkách. To možná odradilo čtenáře a románu udělili nízké hodnocení, ale řekl bych, že tyto části jsou nadávkovány přiměřeně a tyto části se dají přelouskat. :) V knize se vyskytují poznámky pod čarou. Citáty z knihy, které jsem si vypsal: Oběti také cítí vděk ke svým mučitelům, když je přestanou týrat. Abstraktně milovat bližního ještě lze a někdy dokonce i zdáli, ale zblízka snad nikdy. Nepodceňuj ďábla. Je částí Boha a zrodil se z jeho prázdnoty, která přežívá uvnitř každého z nás. Kolik lidí se dopustí chyby jen proto, aby unikli vlastní rutině? Ve skutečnosti většina. Z tohoto důvodu může Bůh také promíjet: on sám hřešil, když podlehl prázdnotě a stvořil Zlo. Stal se tak Stvořitelem hříchu. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Někteří badatelé tvrdí, že Dostojevskij chtěl ve skutečnosti říct následující: Bůh existuje proto, že existuje zlo a bolest. Kdyby byl svět ve své podstatě dobrý, Bůh by nebyl zapotřebí. Vzhledem k tomu se domnívám, že je možné prohlásit, že Zlo je nedílnou součástí nejen Božího projektu, ale podílí se i na Boží přirozenosti. … rozdíl mezi socialisty a sociálními demokraty: zatímco socialisté chtějí, aby bankovní úředníci vydělávali víc než psi, sociální demokraté by se spokojili s vyrovnáním. Poezie je v jádru osobní a nepřenosná zkušenost, z níž je přinejlepším možné zachytit jen povrch. A ten povrch nakonec přestane mít smysl, jako donekonečna obdivovaná krajina na pohlednici. Zlo a Dobro jsou rovnoběžky, které se setkávají v nekonečnu, jímž je Bůh. Nerad jsem byl sám, ale zároveň jsem byl na samotu zvyklý. Kultura povrchu… jak to jen vysvětlit? Kultura povrchu je kultura člověka, který je dostatečně inteligentní, aby šel do hloubky, ale dost chytrý na to, aby to nedělal. Jsou tací, kteří lžou ne proto, aby smilnili, ale aby se na ulici jen trochu nadechli vzduchu. Stranil jsem se otce, protože jsem nesnesl jeho blízkost, a on ze sebe dělal totéž. Ale asi bych mohl říct, že naše vzájemná nenávist byla tak velká, že jsem nemusel být v jeho přítomnosti, abych se cítil mučen, a on mě nemusel mít před sebou, aby mě mučil. Mravní soudy bývají zkrátka mnohem mírnější, když jim předcházejí citové vztahy. Takto chybujeme většinou rádi, protože se nám zdá, že tím stvrzujeme svoji lidskost. Dantův verš: Láska dovede pohnout sluncem i hvězdami.

Jedním slovem - Prokristapánacojetohlezaslátaninu? Možná jsem to jenom nepochopil. :-(