Je obrovská chyba, že zejména v dnešní době spousta lidí ignoruje Polsko (a Maďarsko) a jeho historii, přestože a protože znalost jejich dějin - zejména toho posledního století, umožní vnímavému člověku pochopit co nás rozděluje a především, co nás spojuje. Jestli ve středověku (pominu-li ten raný středověk) se Češi s Poláky (a Litevci) začali "potkávat" a kupodivu zcela mírovým způsobem, střety s Maďary byly mnohem vyhrocenější a násilí v těchto vztazích sice na prahu novověku skončilo, ale hluboké a až iracionálně nenávistné rozpory ne. Nicméně, vraťme se k Polsku. Kolektiv autorů ukazuje, že v dávných a dřívějších dobách se Polsko orientovalo spíše na východ, avšak vznik "moderní" doby (cca od 18. století) ho teprve zakotvila ve střední Evropě a to paradoxně i díky onomu trojímu "dělení". Nicméně nejsilnější a nejdůležitější jsou z hlediska polsko-českých vztahů (i když ty primárně kniha neřeší) období od začátku druhé světové války vlastně až po současnost a až neuvěřitelnou podobnost zejména totalitních režimů včetně jejich pádu. Ty rozdíly (neprovedení socializace zemědělství, větší míra soukromého podnikání, silná pozice katolické církve, krvavější a násilnější průběh střetů za komunistického Polska, existence Solidarity) ve skutečnosti nejsou až zas tak důležité, důležitější je, že i v Polsku například probíhala pod komunistickou taktovkou a bdělým vedením Moskvy likvidace příslušníků západního odboje, i zde měli svoji StB (UBA), i zde probíhal jak přes kopírák boj proti katolické církvi (včetně existence kolaborantů v jejím lůně) a paradoxně i tady se dodnes nedokázali vyrovnat s důsledky 40 let "komunismu" a vládnutím často samozvaných elit. I zde si bývalí komunisté zachovali pozice především v ekonomice, kterou ti humanitně zaměření opozičníci pokládají za nepodstatnou. A boj proti komunistické nadvládě a podřízenosti Rusku (která našla stejně jako u nás kromě levičáckých fanatiků i haldu konjukturálních kariéristů) v Polsku na jednu stranu přinesla daleko víc brutálních akcí včetně desítek až stovek mrtvých, na druhou stranu i tady se našli oni kolaboranti, kteří byli na pokyn Moskvy ochotni udělat celkem cokoliv. A nakonec tohle memento polských dějin je zde již skoro od nepaměti - Gomulka, Jaruzelski nebo Tusk jsou jenom zdatní následovníci různých těch Czartorynských, kteří raději pozvali Rusy, než aby ztratili svoji "svobodu". Ona ta až dojemně hrdinná povstání, Kosciuszkem počínaje a Warszawou 1944 konče byla charakteristická na jedné straně oslňujícím a obdivuhodným hrdinstvím celé řady skvělých osobností na straně jedné a bezcharakterností např. oné části šlechty, jejíž vlastenectví a boj o svobodu končil ve chvíli, kdy by museli poněkud "povolit" svým chlopům. Teprve poměry v ruském záboru a snaha carského režimu Poláky poruštit vedla tuto kdysi dominantní vrstvu k poznání, co to ten národ vlastně je jak je jeho součástí. No a v souvislosti s oním opakovaným povstáváním Poláků proti cizí (zejména ruské nadvládě) je třeba připomenout, jak opakovaně byli tito Poláci bezostyšně zneužíváni a zrazováni, když to zájmy tu Francie (a té především), ale i Británie a bohužel i USA vyžadovaly. A to je právě to, co nás poslední čtvrtstoletí s Polskem spojuje více než co jiného a to i přes nejpříbuznější jazyky, kulturu (ovšem především v onom nejmladším odvětví - filmu jsou a vždycky byli Poláci někde jinde než naši "umělci") a geografickou polohu. Jsme těmi Středoevropany, které chtějí ti na onom bájném a dokonalém Západě použít a využít pro své zájmy, jako to dělali vlastně vždycky a tu lichocení a tu tvrdým nátlakem a jsme v tom s ostatními sousedy, se kterými jsme dříve vedli nejrůznější boje a navzájem se škatulkovali a nálepkovali, uráželi, ale i udávali společným nepřátelům. To je asi to nejdůležitější, co mně nelehká četba dějin Polska, země, která je mi osobně z řady důvodů z našich sousedů nejbližší i přes vědomí spousty chyb a nedostatků, přinesla. A každému, kdo po ní sáhne (zcela mizivé procento čtenářů) by směrem k Polsku měla otevřít oči a to i ve vazbě jak na naši vlastní minulost, tak především současnost.... Formálně je kniha napsaná skvěle, soustřeďuje se na uzlové body a jednotlivé části začínají popisem onoho zlomového bodu, který tvoří symbol určité etapy. Z hlediska edice Dějiny národů a států je to postup zcela ojedinělý a tvoří na druhou stranu (i dělením kapitol) čtenářsky dobře podanou látku. Ocenit je třeba i to, že autoři Polsko ani neidealizují, ani ho neshazují za každou cenu a nevyhýbají se ani problematickým kapitolám v polské historii (viz. vztahy s Židy, Ukrajinci a nakonec i s Němci) aniž by soudili, vynechávali nebo manipulovali čtenáře.

Velmi dlouho očekávané vydání, které nastavilo trošku odlišný styl od většiny dějin ostatních států (NLN), především ohledně raného a pozdního středověku, a místy působí až příliš akademicky, ale přesto mne po dočtení přemohl pocit nadšení, a určitě nešlo o přečtení poslední. Čtení to totiž bylo stejně komplikované jako historie samotná. Jsem za toto rád, protože jako především z pohledu milovníka středověku, jde o historii úzce spjatou s tou naši :)