Tak to je kniha, které nelze nedat všechny hvězdičky, a to i přes výhrady. Je výpravná, neuvěřitelně bohatá na ilustrace - až to ve mě vzbuzuje silné pochybnosti o autorských právech, když je pod každou druhou fotkou napsáno "Wikimedia Commons Public Domain". Je velmi pěkně zalomená, svým způsobem nejen myšlenkově, ale i provedením svobodomyslná. Je to leporelo i vějíř zároveň, jsou to pracovní listy i encyklopedická hesla najednou, jsou to esejistické úvahy i sbírka tisíců dat, citátů a kontextů napříč tisíciletími i kulturami. Je vpravdě neuvěřitelné, že to napsal jeden člověk, kterému navíc není 80 let a nebilancuje tu svůj celoživotní vědecký zájem. Martin Rychlík nám dává nahlédnout i do své rodiny, vidíme jeho syna Matyáše, vidíme jeho rodiče, vidíme jeho děti v autíčkách, jeho svatební fotografii, to všechno v záplavě papuánců, antiky, mýtů, Michelangela, Aztéků, Hurónů, všech možných cestovatelů a antropologů, tu se cituje z Chamurappiho zákoníku, tu je obraz s motivem podepisování ústavy USA, tu portrét J. A. Komenského, nedaleko zařezávání obětních beranů, a jinde Inutitů, jak si třou při pozdravu nosy. Ano, kaleidoskop světa, ve vší různosti a stejnosti, jeden lidský rod tu vystupuje osvícen z nečekaných perspektiv. Uchopit tuto rozmanitost je nadlidský úkol a přesto se to M. Rychlíkovi podařilo. Je možno zaútočit na samotný výběr oněch 73 jevů, kterými je lidský rod vykládán. Autor přiznává, že jde o převzatý koncept, který má trhliny a lze s ním polemizovat. To zcela jistě. Základní otázka je, zda zvolení řezy jsou stejné síly, stejné důležitosti, stejně hutného fenoménu. Zda "vláda" a "odstavení od kojení" je na téže úrovni či má stejně bytelnou pozici - možná že ano. Zda "mírnění přirozených projevů těla" je totéž jako "etika" nebo "výchova, vzdělávání". Kaleidoskopičnost, se kterou je kniha koncipována, totiž může být až na závadu a slyším zdálky blížící se ozvuky poutě, jakoby zaváněla intelektuálním pouťovým eskamotérstvím. Při pohledu na seznam kapitol je zase patrné, že kniha je sestavena "mechanicky" podle abecedy, což podporuje dojem přísné logicky a vědeckosti, na druhé straně ale všechny kapitoly se nějak prolínají, nepřímo na sebe navazují, některé příklady se opakují apod. Ta neuchopitelnost je to překlenuta lehkým popularizačním stylem vyprávění a určitou žonglérskou schopností autora ladně přecházet mezi nespojitelným. To samo o sobě zaslouží obdiv. Síla knihy je opravdu v originálním pojetí, odvaze ji takto napsat, zalomit, vybavit a vydat. Přes povrchnost, s jakou musí pracovat, je to kniha, která opravdu pojmenovává podstatné: jakých podob člověk nabývá a může nabýt. A proč. Čtenář na konci nemá pocit, že byl oklamán (jako třeba u Harariho), je to poctivá kniha, která se nebojí překročit meze, kam si ostatní už (nebo zatím) netroufli. Dostane-li Magnesii literu, určitě bych byl pro. Mně osobně je líto, že se v knize ani jednou neobjevila jediná informace ze zjištění Hanzelky a Zikmunda, to mi přijde dokonce nespravedlivé.

Výborná kniha o tom, co nás spojuje a co nás rozděluje, ať už jde o Inuity (Eskymáky) nebo Masaje, Chamurappiho nebo Elona Muska. Text je čtivý, nicméně napsaný odborně a všechny prameny jsou řádně ozdrojovány. Kniha je rozdělena do 73 kapitol, v nichž se každá zabývá jedním druhem kulturních univerzálií (jevů vyskytujících se v každé společnosti) a záleží na čtenáři, jak bude kapitoly procházet. Kapitoly jsou poměrně krátké, přesto však doplněné o mnoho fotografií. Stojí za zmínku, že stránky jsou vytištěné na kvalitním papíře, což je také plus. Jak je napsáno v závěru, o každém tématu by se dala napsat samostatná kniha. A pro zájemce je v každé kapitole odkaz na několik autorů, kteří se tématem už zabývali. Jedinou nevýhodou publikace je, že jde o skutečně rozměrnou a těžkou knihu. Doporučuji tedy jen pro domácí čtení.