Dějiny Egypta

Četlo se mi to dlouho, ale stálo to za to a nyní se cítím odměněn skutečností, že mi byl odhalen komplexní pohled na egyptskou historii. Celou dobu jsem knihu vnímal jako román, jehož hlavním představitelem je neviditelná entita - jakýsi duch Egypta vznášející se nad osudem faraonů, šiřitelů Islámu, dobyvatelů, místodržících, kolonizátorů, osvoboditelů a revolucionářů. Kniha Dějiny Egypta je tematicky rozdělená do čtyř hlavních, vzájemně navazujících okruhů, z nichž každý byl napsán jiným uznávaným specialistou na dané časové období. Překvapivě i období, o která jsem se nikdy hlouběji nezajímal, tedy pravěk, starověk a středověk, jsou zde podány velmi čtivou formou, někdy snad příliš stručně, ale vždy v rámci možností srozumitelně. Zaujalo mně v nich prakticky vše od prvobytně pospolné společnosti, přes faraony jako Pepi II., Achnaton nebo Ramesse II., až po dynastie Tulúnovců, Saladina či sultána Qájitbaje. Tyto kapitoly rovněž prohloubili moji znalost týkající se života proroka Mohameda, vzniku Islámu, jeho následného rozšiřování a rozštěpení na hlavní dvě větve a to i z pohledu relativně obyčejných obyvatel daných oblastí. Zároveň se již ve středověku v podobě první křížové výpravy vynořuje téma kolektivního evropského agresora, který bude v různých obměnách významně zasahovat do dění v Egyptě ještě téměř dalších 1000 let, než bude Násirem v roce 1956 vyhnán ze Suezu a definitivně i za hranice Egypta. Již dříve jsem věděl o existenci tzv. Sjednocené arabské republiky (Egypta a Sýrie) na přelomu 50. a 60. let, ale pouze nedávno jsem zjistil, že pro vznik takového státu existuje historický precedens, a že Egypt a Sýrie byly po staletí jedním celkem, který se někdy spojoval, někdy rozcházel, podřizoval se společným vládcům a bojoval proti společným nepřátelům, což je dost podstatné. Ve druhé polovině knihy se po Napoleonově egyptské výpravě a detailně zdokumentované vládě Muhammada 'Alího začíná vynořovat moderní Egypt reprezentovaný monarchií krále Fu'áda a Farúka, stejně jako intenzivním britským vlivem v oblasti. Tento tandem přispěl ke vzniku prvních panarabských, arabsko-nacionalistických a arabsko-socialistických hnutí ale i fundamentalistických hnutí, jako je například Muslimského bratrstvo. Za zmínku stojí paralela mezi druhoválečným Československem a Egyptem, kde si dovolím ocitovat zmínku o spolupráci Chamberlaina s fašisty, podobně jako to bylo v případě Mnichovské dohody: "Zíwarově vládě uškodilo, že ustoupila italským územním požadavkům na libyjskou oázu Džaghbúb, která byla centrem hnutí řádu Sanúsíja. Tento problém souvisel s politikou Sira Austena Chamberlaina, britského konzervativního ministra zahraničí v letech 1924–1929. Ten projevoval značné sympatie k italskému diktátoru Benitu Mussolinimu (1883–1945), s nímž se v prosinci 1924 setkal v Římě. Přítelem Mussoliniho byl i britský velvyslanec v Římě v letech 1921–1933 Sir Ronald Graham, jenž předtím působil v Egyptě. Velká Británie donutila Egypt podepsat smlouvu s Itálií o rektifikaci hranic Kyrenaiky. Itálie pak v letech 1924–1928 pacifikovala Tripolsko a v letech 1929–1933 dobyla Kyrenaiku. V prosinci 1925 byla uzavřena britsko-italská smlouva o rozdělení sfér vlivu v Etiopii. Itálie rovněž v září 1926 uzavřela smlouvu o přátelství a obchodu s Jemenem. Výměnou za tyto vstřícné kroky Britové získali italskou podporu v mosulské otázce v Iráku." Období po roce 1952, kdy byla svržena monarchie a nastolena vláda tzv. Svobodných důstojníků se stalo katalyzátorem vzniku moderní Egytské společnosti, kdy si země prošla celou řadou poměrně radikálních změn. Nejprve nový režim hledal podporu v USA, ale po několikanásobném zklamání západním světem byl Egypt pod vedením Násira vehnán do náruče Sovětského svazu a socialistického bloku a dlouhodobě se věnoval konfliktu se státem Izrael. Egyptsko-izraelské vztahy za vlády Anwara Sadáta prošly po Říjnové válce v arabském světě nepříliš populární rehabilitací a mírovým procesem a celkově došlo k odvratu téměř od všeho, co představoval násirismus. Pragmatičtější a moderní forma vládnutí přišla de facto s nástupem prezidenta Mubáraka trvající do příchodu vlny arabských revolucí v roce 2011. Dle mého názoru můžeme ve své podstatě egyptskou revoluci v roce 2011 vnímat jako jednu z mála úspěšných - jako bolestivý, ale intenzivní a zdařilý proces k osvěžení egyptské politické kultury. Mladým Egypťanům šlo o to, aby získali individuální svobodu, možnost prosperovat a získat nové příležitosti k růstu, ale dostali jenom Muslimské bratrstvo a náboženský fanatismus, který žádný z těchto problémů neřešil. V reakci na to stihl Abd al Fattáh as Sísí ještě v roce 2014 takříkajíc "hodit zpátečku" a v podstatě se stal pokračovatelem předchozího mubárakovského směru, jenom s tím rozdílem, že více naslouchá potřebám národa a tím pádem od něj získává i větší legitimitu. Ve mnoha ohledech je úspěšnější na domácí i geopolitické scéně a získal si veřejnou podporu při celé řadě reforem i při zákrokům proti tzv. politickému islámu, což je snad nejlepším možným vyústěním událostí roku 2011, které si umím představit. Egypt, především kvůli své demografické křivce, ještě nějakou dobu nebude pro mnohé země snů, nicméně má teď vizi a dle mnoha indexů a ukazatelů se životní úroveň zvyšuje, byť šnečím tempem. Kapitola o česko-egyptských vztazích byla poměrně obsáhlá ve srovnání s ostatními knihami z této série a dala by se stručně shrnout třemi slovy - zbraně, turistika, egyptologie.