Deadpool Packy, packy, pacičky

Co si budeme nalhávat, Deadpool je – coby komiksová postava – kapitola sama pro sebe. Morální kompas má podobně nespolehlivý jako předpověď počasí a co se jeho psychologického profilu týče, nejeden odborník by zplakal nad výdělkem. Na vodou jej drží pouze hodně svérázný přístup k životu a jiným šílenostem, přičemž jeho smysl pro humor je natolik nekomplikovaný, že i děti na dětském hřišti by si přišly na své. Proto jsem také od tří set stránkového monologu tohoto sympatického šílence příliš nečekal. A o to víc jsem byl překvapen, jak dokonale funguje. Stefan Petrucha perfektně vystihl podstatu nevyzpytatelné mysli, kde levá hemisféra nejen že netuší, co dělá pravá, ale navíc s ní vede dlouholetý spor o výsostné místo na slunci. V kombinaci se správně ujetou zápletkou, v níž nejde o nic menšího než záchranu roztomilých štěňátek, se z této literární estrády karambolů, nedorozumění a katastrof, stalo parádní relaxační čtení, jež dokáže nejen rozesmát, ale i nadchnout neokoukanými zvraty.

Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi knížka líbila nebo nelíbila. Takže si zvolím zlatou střední cestu tří hvězdiček. První polovina knihy pro mě byla peklíčko. Nemohla jsem se jí prostě prokousat. V druhé půlce jsem se konečně dočkala hloupého, černého humoru, konečně tam byla nějaká zajímavá akce. Shrnutí ve zkratce: Na jednu knížku až moc pejsánků, až moc příběhu. Po chvíli se děj slil do stereotypní linie. Konec byl na můj vkus až moc random. Jasně, mám ráda nečekané konce, ale hele, čeho je moc, toho je příliš. Ano, užila jsem si Wada i jeho stupidně výborný humor, jen ten příběh nebyl nic pro mě.