Dcery Jidášovy

Třetí kniha Jidášského cyklu se opět obsahově proměnila: pryč je středověk, tajemné společenství Jidášových dětí i plejáda druhově rozmanitých upírů. Zůstali jen dlaci a sídhe neboli bánší, kteří rozpoutali zběsilou válku o nadvládu nad Irskem. A zatáhli do ní i Siu Sarkowitzovou s její rodinou. To, co začínalo jako moderní upírský příběh, se proměnilo v akční komiksovou střílečku, lehce okořeněnou irskými mýty a legendami. Přestože ani v předchozích knihách se nenašlo mnoho milosrdenství, Dcery Jidášovy jsou ve svém vyznění až syrově nelítostné a hledat tu nějaké odlehčení je téměř marná snaha. Autor navíc zahalil mocenské struktury v Irsku natolik, že jsem po většinu času ani netušil, kdo za koho vlastně kope a proč dělá to, co dělá. Na druhou stranu akční složka románu je dostatečně napínavá, aby celý ten spektákl udržela nad vodou, takže i přes výhrady jsem hltal stránku za stránkou jako dobře zaběhnutá čtecí mašina.

Když vyšel díl 3 Jidáší série, samozřejmě mi to nedalo, i když jsem v komentáři k dvojce prohlašoval, že s touto sérií končím. A tak tedy mohu prohlásit, že trojka se o něco vylepšila, ale stále to není žádná sláva. Heitz se tentokrát vrhnul na zelené Irsko, jeho vílí kopce, divoké irské hochy z IRA nadpřirozeného původu a místní politiku. Do toho všeho zamotal kriminálně organizované zajícodaky, psodlaky a hadodlaky, jejich kolegy - proklatě drsné irské upíry s bánší schopnostmi, hned dvě miniponorky a moře (ale opravdu velké moře) akce, střílení stříbrných kulek, probodávání těl zlatými příbory a podobných kratochvílí. Vznikl z toho tak trošku irský zelený guláš, ale číst se to překvapivě dá. Nebyl jsem nadšen, ale zklamán taky ne - kniha měla svoje chvíle. 60%