Uznávám, našly by se výhrady, jenže já neměla nikdy nutkání je v knížkách Jenny Nowak hledat. A Dcera vlčic na mém fanouškovském přístupu nic nezměnila. Specifický styl psaní i vyprávění – ten jsem si zamilovala už před mnoha lety na počátku transylvánské ságy. Podání upírů – mnohdy krutí a arogantní nemrtví, kteří však i přes vlastní domnělou nedotknutelnost bojují s až příliš lidskými slabostmi a emocemi – v porovnání s podobnými ságami obsahující ukňourané dietáře pro mne balzám na duši. A ženské postavy, které umí bojovat za to, co je jim drahé, jako lvice. Nebo spíš v tomto konkrétním případě jako vlčice… Eleanor jsem si zamilovala, stejně jako Arka a o Raxhaalovi se snad ani nemusím zmiňovat. Závěr jsem musela chvíli rozdýchávat, ale to se mi stává u děl paní Nowak často. Čtenářský zážitek to byl krásný i děsivý, emotivní a vkusně zasazený do skutečných historických reálií.

Prvé dva diely považujem za skvost, tak som s veľkou radosťou siahla aj po tomto voľnom pokračovaní, ale... Knihy pani Nowak mám veľmi rada, toto dielo ma však nejak ani nie sklamalo, ale akosi nenaplnilo moje očakávania, Raxhaal prejavoval nebývalé emócie a duševné pochody, až som sa zamýšľala, kam sa podel ten Prastarý Vznešený Raxhaal, vysoko povznesený nad osudy Krátko živých? Ale rada som sa dozvedela niečo o Arghao a jej tragickom osude.