Moje úplně první kniha od pana Potoka. Jsem zasažena do srdce. Křehké a zároveň silné, velice intimní vyprávění. Některé pasáže, ve kterých jsou popsány citové a myšlenkové pochody hrdinek, zvedly, z nánosu dějů za léta, v mém vědomí vzpomínky tam uložené. Ano, chvílemi jsem byla Hana, chvílemi Davita. Až jsem pana autora začala podezírat, jestli on nebyl v minulém životě holčička. :-))

Asi nemám zrovna období,abych si tuto knihu vychutnala .... pocity, otázky a smutek .... A Davitina harfa - hudba jako symbol mírumilovnosti ... A oživení příběhy strýce Jákoba - o ptáčkovi, který hledá hudbu - jako prostředek pro sblížení mezi národy .... Až se ke knize vrátím, možná tam najdu i naději ....