Dalajlamova kočka Probuď v sobě kotě

Krásná něžná kniha vyprávěná z pohledu kočky. Pobaví i poučí. - Kdo věří, ten vidí. -Nikdo není tak hluchý jako ten, kdo nechce nic slyšet. -Hodnota života nezávisí ani tak na jeho délce jako na tom, co s ním uděláte. -I když jsme svobodní, omezujeme sami sebe svým myšlením. Mysl nevnímá realitu, ale vytváří si ji. - Když dáváme, tak dostáváme.

S himálajskou kočkou Jeskou, alias Sněžnou lvicí, alias alias... jsem se po dostala až k buddhistickému vnímání/přijímání konce života a smrti, resp. radosti na konci života. Pokračování dobrodružství dalajlamovy kočky bylo tentokrát na vážnější notu než předchozí části. Michie se věnuje těžkému, mnohde tabuizovanému tématu, stárnutí se nadto dotýká i samotných protagonistů. Netřeba se ale bát. Jak navozuje titul knihy, a nejenom na konci života – řekla bych já – nemáme zapomínat na dítě v sobě, dítě, ze kterého jsme vyrostli a nechali se zasypat starostmi, bolestmi, prací, úkoly, termíny, dluhy... Příběh i tentokrát nabízí drobná moudra, laskavosti, potěšení z nezištného přátelství a pomoci druhým a třeba i poučení. I o evoluční astrologii jsem například slyšela poprvé. To vše a mnoho dalšího Michie nabízí v dalším pokračování Dalajlamovy kočky. "Chceme-li znovu získat joie de vivre, měli bychom často dělat něco, při čem naše srdce zpívá. Věnovat se něčemu čistě proto, že nám to přináší nekomplikované štěstí."