Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot

Irene Solà vzala hloupé pořekadlo „kam čert nemůže, tam nastrčí ženu“ a obrátila ho celé naruby. V její knize "Dal jsem ti oči a tys je upřela do temnot" jsou právě muži nositeli zla, proti nimž je i samotný ďábel jen směšnou a ublíženou figurkou. Kniha je propagována jako folk horor. Takové označení ale doporučuji brát s rezervou. Já ji vnímám spíše jako temný a naturalistický magický realismus. Příběh totiž nestojí na budování strachu a hltači klasických hororů z něj budou pravděpodobně zklamaní. Dějový oblouk sleduje jeden den, během kterého na jednom zapadlém statku umírá stará žena Bernadeta, kolem které se shromažďují její zemřelé příbuzné. Příběh nemá ústřední postavu a jasnou dějovou linii. Hlas zde dostává každá z Bernadetiných zemřelých příbuzných. Vyprávění skládá úseky z jejich životů, časové roviny se rychle střídají a před čtenářem se postupně otevírá historie jednoho rodu započatá smlouvou s ďáblem, která zapříčinila, že se noví členové rodí s tělesným nebo duševním nedostatkem. Z předchozí knihy Irene Solà "Zpívám já a hora tančí" jsem cítil proměnlivý, pulzující, tančící život. Zde je ale život zcela jiný. Živočišný, pokřivený, trpící, zrůdný a plný špíny. Vyprávění je plné výjevů, které mohou méně otrlé čtenáře znechutit. I tyto výjevy ale mívají svůj hlubší smysl, protože autorka své myšlenky předává především nepřímo skrze metafory a symboly. Mezi řádky se tak skrývá kniha o ženské síle a vzdoru, o lidské zlobě, proti které je i samotný ďábel  směšný, nebo také o dědičných traumatech, která se mohou časem pomalu vytrácet. Kniha je především pocitová, sázející na temnou atmosféru a autorčin výrazně poetický styl psaní, který bych popsal jako „drsnou poetiku zmaru“. To se projevuje také rytmikou textu, která je údernější oproti její minulé, příjemně plynoucí knize. Bohužel jsem měl tentokrát problém s napojením na text. Krutější první polovina ve mně téměř nic nezanechala a i přes autorčin originální styl jsem se s vyprávěním míjel. Lépe na mě působila až druhá polovina, která byla méně „magická“ a více ukotvená v reálném světě. Tato drsná ukázka života mi tak sedla méně než autorčina předchozí vize života jako nekonečného tance. 3,5

Pozoruhodná kniha, která přináší intenzivní a jazykově i stylisticky vytříbený čtenářský zážitek. Naturalistická, živočišná, špinavá, hrubá, degenerovaná, frenetická, ale i vtipná, srdečná, lehká, neuchopitelná a rozplývající se jak ranní mlha. Absence uceleného příběhu, nepřetržité prolínání různých časových rovin, hromady postav i stírání hranice mezi životem a smrtí z Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot dělají knihu, která čtenáři nevychází úplně vstříc, ale to koneckonců nijak nevadí, takových je ažaž. Děj do značné míry sestavený z katalánských příběhů a pověstí rozhodně funguje a alespoň za mě opravňuje k označení téhle novelky coby hororu. Vždyť právě z takových legend se horor zrodil. Jen s tím „rozbíjením stereotypů o ženské identitě“ si nejsem jistý, ale možná to jen nedokážu posoudit. Každopádně doporučuju a hlavně mám chuť se do toho pustit hned znovu, abych při čtení konečně věděl, kdo je kdo. (PS: Co má proboha znamenat ta nakladatelská poznámka na str. 180?! Doufám, že tak blbě to vyznělo jen omylem.)