Cukrárna v Noční uličce

V příbězích je životní moudrost, kterou je potřeba si připomínat, navíc tady je to příjemným způsobem a podané jednoduchou formou. Tajemný Kogetsu se představuje na konci každého příběhu velmi okrajově, ale poslední příběh je ryze o něm, líbil se mi nejvíc. Tím, že autorka v každé povídce neustále opakovala již známé de facto stejnými slovy, se můj čtenářský zážitek snižoval. Problémy, které návštěvníci cukrárny řeší, se mohou zdát malicherné, ve skutečnosti se s nimi však potýká mnoho z nás a čtenář v nich může objevit pomoc i pro sebe samého. Útlý svazek v sobě ukrývá mnohem víc než pár příběhů; Hijoko Kurisu dává nahlédnout do japonské kultury, především pak do cukrařiny. Na úplném konci je připojený glosář, ve kterém jsou popsány všechny dobroty zmíněné v knize.

Jen těžko se dají popsat jemné nuance, ve kterých se autorka pohybuje. Je to jako fouknutí letního vánku do záclony. Spíše tušení než skutečný zážitek. Změna perspektivy, jejíž původ je nejasný. Nadpřirozený svět se nás dotýká, avšak způsobem, který nám nemůže potvrdit, zda to, co se děje, je skutečné. Může to být tak, že se prolíná všemi našimi dny a my o tom nevíme, ale i tak, že existuje jen ve světě snů a vše má racionální vysvětlení. A právě toto pábení, tato hra na jakoby, rozverně zčeřené vlnky všednosti, jsou tím pravým kouzlem této knihy.