Cucat vnitřní mňau

Sbírka je čirá manifestace radosti z hudebnosti jazyka. Čiže hra s aliteracemi, paranomázií a vnitřními rýmy je nadřazena významu slov, ten je až sekundárním textotvorným kritériem. Výsledné básně se tak podobají zvoleným ilustracím, jsou surreálné, hravé a pestrobarevné. Sbírka představuje myslím to, čemu se říká nonsensova poezie. Její evýhodou (aspoň v této knize) je, zdá se mi, generičnost. Básně jsou psány na klíč, a jakmili pochopíme jaký, už vidíme jen ty opakující se vzorce, což může být otravné. Přesto (či právě proto) mě druhé čtení baví víc: některé básně splývají, některé naopak vystupují, když se jakoby náhodným muchláním jazyka podaří vytvořit působivý významový nebo zvukový uzel (příkladem prvního budiž báseň: "krokodýl koulí očima usrkuje" a druhého: "na vyšehrad / přišel had"). A vystupují také ty básně, které nastolené schéma porušují.

Knížka poněkud bizarní, ale vlastně pěkná jako artefakt, jako gesamtkunstwerk básnířky a její ilustrátorky. Doporučení přátel, popisek na záložce a neposlední řadě i letmé prolistování mě velmi naladily. Naděje a očekávání do sbírky vkládané však do značné míry zůstaly nenaplněny. Čekal jsem mnohem víc hudebnosti, hravosti a experimentu. Většinu textů jsem četl nahlas, mj. svému malému synovi, takže jsem schopen to posoudit vcelku kompetentně (bez ohledu na hošíkovy reakce, koneckonců ještě nemluví). Nebylo to sice vyslovené zklamání, ale to, co Čápová nabízí mimo ně (tj. mimo básně či pasáže neexperimentující se zvukem a výrazem) je zoufale nezajímavé, kostrbaté a upachtěné. Pokud si volí za základ svého přístupu matérii jazyka a zvuku, nechť tak činí pořádně. I to bych sice bral jen jako takové spíše formální hrátky, ale vím, že dokážou být fascinující. Pokud se autorka pokusí o „obrazovo-obsahovou“ poezii bez nich, za moc to nestojí a je to prázdné a plané: jsme křehké plochy možné průniky do nikam kremrole při zakousnutí srpky co nedají spát za tmy prožíváme šimravé samoty vnitřní neklid odlomené kry Čili zvukově ani rytmicky nic světoborného a obrazností/obsahem spíše konvenční a banální. Naštěstí tam není takových básní (jako celků) mnoho, ale v dlouhé řadě jinak zdařilých textů najdeme spoustu takovéto hlušiny. Jen někdy se Čápové zadaří dosáhnout (pro mě) uspokojivého souladu nápadu-experimentu, fyzického znění textu a vnitřního náboje („vidění“ a „sdělení“) básně. Příkladem myslím může být třeba úplně poslední dlouhá nit se vine člověkem dlouhá dlouhá nit ví všechno zná to za obzorem ale když nic se táhne člověkem tasemničí vyžírá dlouhá nenasytná nit od klku do krku delší než dálnice nit nic nit nic nit nic nit nice dlouhá dlouhá dlouhá dlouhá v tobě jako po drátkách nit nekončí uvnitř tě tahá za rukáv tě může převinout vyšvihnout se ven mezizubním prostorem dlouhá dlouhá nit ví všechno zná to za obzorem