Čtrnáctero zastavení

Bylo mi doporučeno k poslechu.A stalo se také mým"zjevením"co se týče precizního jazyka,nádherné češtiny,hloubkou myšlenek,postřehů,popisů a seznámením se s osobnostmi české literatury počátku 20.století. Poslech byl velmi příjemným zážitkem a inspiroval mě ke koupi knihy. Doporučuji.

Čekal jsem daleko víc rozborů díla zmíněných autorů, ne osobní vzpomínání na přátele. Když se mi ale podařilo se přeorientovat, začal jsem si to užívat. Provokativní je, že Fučík naráží na životní osudy i díla těch, o nichž píše často v náznacích, takže když nevíte o co jde, máte smůlu. Například Deml tak pro mě zůstává opředen tajemstvím. Na druhou stranu, to je pro nás každý člověk, a tak postavy z této knihy vystupují jako živé, a navíc: co by mě mělo vyprovokovat k jejich čtení víc? Ostatně, nechat se nalákat byl můj hlavní záměr, a ten se bohatě splnil. Když budu konkrétnější, trochu mě zklamaly kapitoly o Kolářovi a Holanovi, protože jsem se toho o nich příliš nedozvěděl (přestože jsou skvělé), vděčný jsem za bližší přiblížení Floriána, Černého, Závady, při čtení kapitol o Čepovi, Nezvalovi a hlavně Halasovi jsem cítil velké souznění, u Šaldy, Březiny a ostatních zůstává přinejmenším údiv nad hloubkou pochopení jejich díla. Krom toho se mi zalíbil Fučíkův styl, lehký, mírně ornamelnální, nenuceně inteligentní, osobní. V průběhu čtení jsem se navíc bavil dohledáváním slov, která neznám, a rozšiřováním jazykových obzorů. Ano, bavil jsem se, příjemně a s potěšením.