Cti otce svého, ale miluj ženu svou

Krásný historický román. „Romantický příběh“ na pozadí historických události a ropzvoje nového věku u nás – humanismus, renesance. Zájem o tento příběh ve mně vzbudila návštěva zámku Březnice a jako první jsem přečetl knihu „Krásná Filipina“ Brigitte Riebe, a to jsem sáhnul trochu vedle. Antonín Polách se čte úžasně, čtenář by i věřil, že to tak bylo…

Letošní rok jsem de facto "prodávala" tenhle příběh, bez uvozovek pak i tuto knihu. A tak bylo na čase si ji po těch letech přečíst. . Kniha se mi dost špatně hodnotí, protože nemám srovnání. Je to totiž asi tak druhý historický román, jaký jsem kdy četla. . Na pozadí příběhu Filipíny Welserové a Ferdinanda II. Tyrolského popisuje kniha počátky habsburské éry v českých zemích. K prvnímu setkání Filipíny a Ferdinanda dojde na masopustním bále v Plzni, kde se Ferdinand s Filipínou díky drobnému intrikaření seznámí. Znovu se pak potkávají na zámku v Březnici, kde dojde k jejich sňatku. /vsuvka pro mě: Svatba se dle knihy koná velmi narychlo, Ferdinand se impulzivně rozhodne, přesvědčí svého zpovědníka Cavaleriho k celebrování svatby, jeho přítel Ladislav ze Šternberka, kterému dopomohl k manželce - Kateřině z Lokšan mladší, pak souhlasí s tím, že se stane svědkem. Druhým svědkem je pak paní Kateřina z Lokšan, byť zprvu tomuto vztahu nakloněná nebyla/ . Dějiště knihy je jak ve Vídni, tak v Březnici a Praze a rovněž i na Křivoklátě, kde příběh končí v době smrti dvojčat Filipa a Marie. Celé vyprávění je protnuto ostrovtipem Filipíny, utajováním a obratnou sňatkovou politikou Ferdinanda II. - ač se sám do žádného sňatku navézt nenechal, výhodně oženil snad polovinu české šlechty - ať už svého přítele Ladislava ze Šternberka nebo Viléma z Rožmberka (hned 2x) či Jana Jaroslava z Kolovrat (ve skutečnosti Albrechta Libštejnského z Kolovrat). . Hlavní linkou příběhu je ale všudypřítomný strach z císaře - otce - Ferdinanda I. Ač během prohlídky Březnického zámku vždy říkám "císař nakonec sňatek uznal ..." není to v knize popsáno vůbec takto jednoduše. Ferdinand II. se několik měsíců odhodlává, než o svatbě svému otci řekne, ten se jej následně snaží přesvědčit k anulování a k tomu, aby se oženil tak, jak je třeba - nejprve do Anglie, podruhé do Skotska. Nakonec císař se svým synem sepíše smlouvu, kde se zavazuje k tomu, že sňatek uznává, a kde přiznává dědičné právo jejich potokům pouze v případě, že by vymřeli Habsburkové po meči. Rovněž je je jim přidělena renta. O tu ovšem Filipína nestojí, ani o přídomek d'Austria, neboť by značil nemanželský původ jejich dětí. To, že jsou jejich děti stále "nacházeni" před branami zámku/hradu si pak císař vykládá jako provokaci. Originál té listiny by měl být na Ambrasu (kam se později Filipína přestěhovala), od začátku listopadu pak dost možná i ve Valdštejnské jízdárně v Praze. . Kniha končí tím, že císař nechá z Křivoklátu ukrást těla svých mrtvých vnoučat a umístí je do chrámu sv. Víta vedle své ženy Anny. Když za ním přijede rozhořčený Ferdinand, císař se rozbrečí a prosí za odpuštění. Tahle pasáž mi trochu zkazila celkový dojem z knihy, protože to působilo silně neuvěřitelně. . Jinak mě kniha ale příjemně překvapila, byla neskutečně čtivá a obsahovala spoustu zajímavých historických odboček. Co se týče jejich éry na Březnici, nenašla jsem žádnou nepřesnost (o které bych věděla), snad jen, že kaple za dob Kateřiny z Lokšan byla rozestavěná a za Ferdinanda z Lokšan už se Ferdinand II. mohl modlit za úspěšný porod svého 1. syna. Což je nesmysl. Stavba kaple započala až v 17. století.