Colette, dívka z Antverp

Uf, tezke hodnoceni. Kdyz jsem knihu docetla chtelo se mi plakat. Pokud hodnotim ctivost, musim rict, ze jsem si nekdy ve druhe kapitole, ktera se strasne tahne, rikala ze knihu asi nedoctu a kdyz, tak se sebezaprenim. Potom me to zhruba od strany sto chytlo a zvykla jsem si na zvlastni styl psani (zrejme vlastni pro Arnosta Lustiga, nedovedu posoudit, byla to moje prvni kniha od nej). Kniha je narocna na cteni, jedna se o serii dialogu (ktere mnohdy pusobi jako dva monology) mezi Colette a VF, sled myslenek, pocitu, obav ... Dej, ktery jak jsem puvodne chtela napsat, ze v knize chybi, tam vlastne je, ale smesnan jakoby mimochodem do dvou radku, jako by ho i Colette chtela vytesnit jen tak na okraj, aby se z toho, ze zrovna pred jejima ocima nekoho zabili, nemusela zblaznit. Nevim jestli jsem uplne vsechno pochopila, autor pise mnohdy v naznacich a ctenar musi zapojit obrazotvornost a cist velmi pozorne, ale atmosfera bolesti, strachu, studu, touhy a postupneho propadani se do beznadeje je vykreslena velmi pusobive. Pokud mate radi pouze akcni trhaky - nectete to. Pokud vas laka sonda do duse lidi, kteri si prosli velikou hruzou, je to kniha pro vas.

Tezka knizka. Obcas jsem se musela nutit ji docist. Lustig velmi casto jen naznacuje, nuti ctenare skutecne premyslet. Nektere obraty jsou prekrasne, z knihy je znat sila osobni zkusenosti autora, koneckoncu jako ve vsech Lustigovych dilech. Navzdory tomu ale Colette nebude patrit mezi me oblibene pociny tohoto autora.