Čokoláda

Zasadit příběh do doby, to byl oříšek. Limity tvoří zášť kněze jako při trestu z prohřešení z obžerství, tedy jiné století. Proti tomu existence pepřového spreje k použití na obranu a neexistence mobilů. Kočovné putování cikánů po vodě a touha po osvobození z manželství ne rozvodem, ale útěkem, mi to nevyjasnila. Vianne s malou Anouk si otevírá čokoládový ráj. Je nadšená a tak její nabídka sortimentu musí být přepestrá. ( Po pravdě je k neuvěření, že zhotovování zvládá sama, o zásobování není ani zmínka.) Obyvatelstvo ovládané nedělními kázáními otcem Reynaurem své hříšné choutky na sladké musí tajit. Otec Reynaur je horlivým knězem v němž se odehrává boj s hříšnými představami. Minulost hlavních protagonistů je poodhalovaná opatrně, neboť toto je teprve první díl. Povedené dílko, i když to někde vrže, nejen skřípe. Čtivé s potenciálem.

Od autorky se mi velice líbilo už několik psychothrillerů, do předpokládané romantiky se mi ale moc nechtělo (a film jsem neviděla). Nakonec to ale vlastně vůbec žádná romantika nebyla: tvrdá práce, jak fyzická tak psychologická, aby se Vianne mohla s dcerou provizorně usadit a prosperovat s výrobnou a prodejnou snad všech možných čokoládových produktů v malé vesnici nevítající cizince a změny. Romantika nebyla ani na straně seznamování se s lidmi, naopak všude různá příkoří a temná tajemství, což se ovšem týkalo i samotné Vianne. V jejím příběhu se nakonec postupně objasnilo, proč prchala její matka, proč se neustále stěhovaly a vedly nezvykle kočovný život. Ale už se neobjasnilo, proč naprosto stejně prochází životem i Vianne se svou dcerou... Pořád ten nepolapitelný Černý muž? Velmi se mi líbilo, že směrem k závěrečnému finále už to není ani tak příběh Vianne, ale 81leté Armande. Krásně tam autorka poukázala na to, že stáří má svá omezení, ale nelze život omezit jen na potřeby, ale je třeba brát v potaz i přání. A to si Armande prosadila, navzdory nakonec všem, a velkolepě svůj život zakončila obklopena přáteli a zanechala i různá poselství. Dramatickou zápletku autorka rozvinula i zde v podobě nesmiřitelného otce Francise, který má nejen své démony od svého pére, ale prostě si s Vianne neví rady, ani osobně, ani církevně. Autorce ani tak nešlo o otázky křesťanské víry a víry vůbec, ale spíš pevného přesvědčení o něčem, co nemá dobrý (ve smyslu správnosti) základ, ať vztah k lidem, zvířatům, či světu vůbec, či prosazování vlastního názoru a ega. Nadřazenost z pátera jen čišela, i když i Armande občas utrousila narážku na jeho ubohou minulost. Ale nerozkryla docela, stejně jako autorka nechala řadu věcí nedořešených, otevřených, k dumání nebo prostě jen tak (a snad jen za to maličko snižuji maximální hodnocení, jinak i tu špetku magie jsem bez problémů zkousla). Takže i v této útlé, rádoby romanticky se navenek tvářící, knize mne vlastně zaujala hlavně psychologie, protože i přes hory čokoládových pochutin, kterými mne Vianne zahrnovala skoro na každé stránce (slovně, vizuálně i dokonce olfaktoricky), mne po celé čtení ani těsně po dočtení chuť na čokoládu vůbec nepopadla (a že ji samozřejmě ráda mám...).