Co zbývá

Obecně vzato mám velmi rád onu moravskou – horáckou či chcete-li vysočinskou – linii reflexivních a spirituálních lyriků, do níž pochopitelně patří i kunštátský Klement Bochořák. Značně zpožděná edice jeho poslední sbírky Co zbývá (strojopisná verze pochází z r. 1976, ale dvě básně jsou datovány do dubna 1968, takže jde patrně o soubor děl z delšího časového úseku) je počinem záslužným, byť k práci editorky Kamily Přikrylové lze vznést určité výhrady. Doslov a medailonek jsou dobré, naopak ediční poznámka zcela nedostatečná – své opravy autorského strojopisu, editorské rozčlenění strof v případě nejasností a veškeré další případné úpravy měla vyjmenovat a ideálně i zdůvodnit. Ještě horší je, že na několika místech je ponechána zjevně nestandardní interpunkce (aniž bych v tom dohledal nějaký specifický Bochořákův záměr) a ve vícero případech jsem měl dojem, že tam prostě zůstaly autorovy chyby/překlepy, které sice nedeformují slovo, tj. je tam tvar, který je přípustný, ale z hlediska kontextu budí pochybnost či vysloveně nedávají smysl (zde si samozřejmě uvědomuji, že se to třicet let po jeho smrti těžko rozhoduje, ale tím spíš to mělo být v obšírném edičním komentáři tematizováno a naznačeno, že může jít o chybu; příkladem budiž pasáž kolem slova „žel“ na s. 16, kde je nenáležitá minimálně čárka). Jde o básně rozporuplné, pestré, čtenářsky i interpretačně náročné, byť často vycházejí z banálních či jaksi elementárních situací. Nedokážu říct, že bych jim výslovně přišel na chuť, ale svou roztříštěnou poetikou a reflexivní zapeklitostí mě v jistém smyslu intelektuálně provokují, přičemž příčinou obojího je nesporně jejich vnitřní nespojitost. I v jakýchsi minicyklech (zahrnujícími někdy jen dva texty), kde bychom čekali mezi jednotlivými částmi nějaké pojítko, jej čtenář marně hledá. Totéž často platí ve vztahu textu i jeho názvu. U některých to tvoří interpretační napětí, jindy je daný poměr vskutku záhadou (např. Skoro národní, Stupně). Řekl bych, že vychýlený je Bochořákův jazyk i básnické vidění světa – kupř. editorkou zdůrazňovaný autorův hluboký poměr k Bohu a křesťanské víře, touha po klidu a meditativnosti tam podle mě nejsou téměř patrné, prosvítají jen tu a tam a většinou ani v těchto případech ne zcela jednoznačně a ryze. Vše jako by to bylo zapleteno a propleteno, mnohdy snad až improvizačním vírem rozmetáno a rozházeno všudemožně, a tím důkladně poschováváno, zakamuflováno. Těžko říct – neznám totiž bohužel zatím jiné Bochořákovy práce z doby po r. 1948 –, zda to byl jakýsi jeho krycí postup, anebo se k takto enigmatickému výrazu tento dlouholetý dělník, praktikant, úředník a knihovník propracoval průběžným vývojem. Každopádně je to vlastně originální, a byť se mi při četbě netají dech ani působením dokonalé hláskové instrumentace (dokonce bych řekl, že cit pro slovo, rým a melodii není Bochořákovou silnou stránkou), ani pod dojmem závratných metafor či brilantních závěrů a point, bylo to obohacující. Za nejzajímavější básně pokládám tyto: Před spaním; Jistě; *** (Už dlouho); Kudy…?; Jaká ještě slova?; Neděle; Obrazy; Na dušičky; Soumrak ve světnici; Dobrá rada). Jistě Klíč vzali, jídlem, pitím opatřili, klíč vzali. Světlo do ulic v dirce zbývá, a tma je někdy příliš odporná hudba, i svědomí leptá. S očima jako bez očí a zlakotněl spánek. Nohy okovy, ruce blázní. Útěcha: hůř je zašitému v pytli. Útěcha o tón výš: v dálce jsou okna. Do třetice: už nikdy nebudu nadávat dlouhým dešťům. A jistě uvidíme se, znovu seznámíme, jistě. To slovo ohněm víry stokrát prošlo, zasuté prokapalo se a u nohou zvoní. V mlčení, v dopise, v básni co zlatý střípek se tratí. A neřekl bych, co zde říkám, kdybych nejblíž neznal ty, po nichž toužím.