Co rostlina ví

V krátkých kapitolách se izraelský biolog postupně věnuje šesti smyslům (včetně propriocepce) a paměti rostlin. V prvním vydání jim zcela upřel sluch, kdežto ve druhém už popisuje experimenty, podle nichž se zdá, že rostliny reagují na zvuk vody a opylovačů. Půvabně to ukazuje, jak antropocentricky stále věda funguje: donedávna jsme usuzovali na hluchotu rostlin jenom podle toho, že na jejich růst (překvapivě) neměl vliv Mozart ani rock. Autor tedy otevřeně přiznává, že ho pokrok rostlinné neurobiologie přiměl přepsat druhé vydání tak, že prvnímu leckdy protiřečí. To je od něj sympatické, ale člověk by marně čekal, že ho to přiměje k agnosticismu. Umírněnost mu sice neschází v soudech o tom, co všechno rostliny umějí (chápu potřebu vymezit se proti nevědeckým představám New Age), zato mu chybí v soudech o tom, co neumějí. Chamovitz prohlašuje, že naši zelení příbuzní necítí bolest, přičemž jediným důkazem je mu absence struktury, která za bolest odpovídá u živočichů. Jako by ve zbytku knihy neukazoval, jak rostliny mohou „vidět bez očí a slyšet bez uší“. V tak kardinální otázce by – po všech historických lapsech v posuzování duševních schopností zvířat – byla na místě opatrnost. Autor se místo toho vysmívá švýcarskému pokusu legislativně ošetřit etické zacházení s rostlinami, což zní hlavně jako alibistická obhajoba jeho vlastních (nešetrných) experimentů. Chamovitzova vysvětlení jsou většinou proximátní (fyziologická) spíš než ultimátní (evoluční). Od čtenáře nepředpokládá žádné vstupní znalosti botaniky, biochemie či genetiky, všechno trpělivě vysvětluje. Oceňuji ilustrace všech rostlin, o nichž byla řeč, a kompetentní překlad. Že to překladatele velmi bavilo, je znát ze všech těch více či méně relevantních poznámek pod čarou, které k textu přičinil. A podivuji se nad tím, kolik informací se do tak útlé knížky vešlo. Třeba že rostliny... * „vidí“ barvy (respektive vlnové délky), ale neskládají si je v obrazy; některé bičíkaté řasy ovšem pomocí svojí světločivné skrvny vnímají směr a intenzitu světla, což zní jako evoluční počátky oka * nevarují před nebezpečím ostatní rostliny, nýbrž své vlastní listy; jejich chemické signály však „odposlouchávají“ sousedé, kteří se tak mohou začít sami chránit chemickými látkami * odliší své vlastní kořeny, dále kořeny rostlin stejného druhu a pak kořeny cizí [což by se u živočichů pravděpodobně vykládalo jako známka rudimentárního sebeuvědomění] * i když se samozřejmě na naše živočišné měřítko hýbou tak pomalu, že máme sklon brát je téměř jako statické, pálení listů slunečnice zapalovačem způsobí, že zdvojnásobí rychlost růstu (cirkumnutace) * kvůli opakovaným dotekům list odumře [= pokusem rostlinu „hladit“ jí prokazujeme medvědí službu]

Fantasticke nahlednuti do smysloveho sveta rostlin - povinna cetba pro kazdeho biologa. Autor je renomovany vedec, navic primerene kriticky. Nesnazi se shromazdovat nepodlozene nesmysly, ale naopak vychazi z "tvrdych dat". Konfrontace protichudnych vysledku ruznych autoru a vysvetleni popularnich, lec spatnych vyzkumu - to jsou velmi cenne informace. Chcete-li sve kvetiny podporit v rustu, nedotykejte se jich, ani na ne nemate prilis mluvit (resp. kricet "rozvijej se poupatko...") - bohate staci, kdyz je misto toho zalejete ci pohnojite :D