Cizinec

U této knížky se mi při čtení nějak samovolně oddělila dějová linka od hurmorné. A musím se přiznat, že ta druhá mě bavila výrazně víc. Nakolik se knížka hemžila různými vtípky a ironickými hláškami, děj samotný mi přišel jako naprosto typické ruské fantasy s pohádkovými prvky. V knížce bylo pět příběhů, jejichž kostra by se dala stručně popsat jako nacpali jsme se, zpozorovali zločin, nacpali jsme se znovu a přitom náhodou nazvanou intuice narazili na pachatele. Kdyby si hlavní postava svoji pověst vysloužila aktivněji, četlo by se mi o jejích dobrodružstvích líp. Ale kvůli humoru, kterým se rozhodně nešetřilo, nejspíš sáhnu i po druhém díle a uvidím, kam se to bude vyvíjet.

Max Frei je u nás neznámým autorem (rozuměj pseudonymem, protože je to autorka :). Jeho start byl tedy těžší, protože se nemohl opřít o čtenářskou základnu, která by jeho díla kupovala už jen díky síle jeho jména. Přesto na něj nakladatelství Triton vsadilo. Však východní autoři dokázali své kvality (netřeba zmiňovat např. Lukjaněnka a spol.). Zda se Tritonu vyplatilo vydání Maxe Freie, to nechme nyní stranou a zaměřme se na samotnou knihu. "Cizinec" obsahuje pět příběhů odehrávajících se v Jechu - městě, ležícím v jiné dimenzi. Autor se neobírá podružnostmi, takže našeho hrdinu Maxe jednoduše hodí do víru událostí. Čtení je to hezké a děj svižně plyne, obohacen místy o nevtíravý humor. Ale už po dočtení prvních dvou příběhů začnete mít pocit,že tomu něco chybí. Tou ingrediencí je napětí. Prostě víte, že vše dobře dopadne a nadhled s kterým je vám příběh podáván je tou hnací silou, nutící vás otáčet stránky. Po dočtení ale chybí ten pocit nutící vás k opětovné četbě. A u autora takových kvalit je to trochu škoda.