Cítí, tedy je

Poetická ekologie jako nevšední náhled Andrease Webera na přírodní procesy a vlastně i celou teorii života vůbec. Osobně se nebráním tomu si občas poslechnout či přečíst názor, který se neshodne s vědeckým mainstreamem, zvlášť když autor - jako v tomto případě - předesílá, že neopouští oblast přírodních věd. Je to pro zvídavého čtenáře obohacující činnost, ale samo sebou to nese riziko šlápnutí vedle. Subjektivita cítění je nejen základem Weberova přírodního světa, ale bohužel i základ jeho přístupu k psaní této knihy, jejíž velkou část tak tvoří poetické popisy jeho pobytu v přírodě, jež někdy působí až halucinačně. A ono cítění předchází postulát "Touha žít", jež je vlastní každému organismu a zaručuje tak jeho sebeutváření. S tím nemám problém polemizovat. Jenže Weber skrze své nadšení z přírody, které nehodlá opustit ani na jediné straně své knihy, zabalí svou teorii do zbytečného balastu všemožných sentimentálních metafor, čímž se na hony vzdaluje všemu vědeckému a mne vzniká pocit dlouhého a opakujícího omílání stejného a to se mi prostě špatně čte. Výsledná vize ústí v etice vzájemnosti, což zrovna nepřekvapí a podobnost s některými vizemi náboženskými je nasnadě. Ale přesto, že mi tahle kniha čtenářsky nesedla, pozitivní vztah k přírodě a lásku k životu s autorem sdílím, na tom se mi nic nemění.