Čítaj literatúru ako profesor

Kniha by se přesněji měla jmenovat "Jak číst literaturu jako americký profesor". Jednak se autor zaměřuje hlavně na anglosaskou literaturu (pochopitelně, je to profesor anglické literatury, v českém prostředí je ale škoda, že mnoho textů, které zmiňuje, u nás nebyly přeloženy a málokdo je zná), jednak je takový "americký" i jeho vypravovací styl a humor. Což vůbec není špatně. Při čtení jsem se úplně viděla v posluchárně na Michiganské univerzitě jak poslouchám pana profesora Fostera a s ostatními studenty si lámu hlavu, jestli v téhle povídce déšť znamená prostě déšť, nebo něco jiného. A o to právě jde, nemusíte s ním souhlasit, důležité je, že vám v knize ukáže, jak si při čtení na dílo vytvořit vlastní názor, a dá vám několik užitečných rad do začátku. Pro koho je kniha určena? V podstatě pro každého, koho její název zaujme natolik, že po ní sáhnou. Je zábavná a čtivá. Opravdu užitečná ale bude pro studenty literatury, kteří mají pocit, že na to ještě tak docela nekápli, a nebo si chtějí rozšířit obzory.

Jak už zde bylo řečeno, Foster v této knize pracuje většinou s americkou literaturou (s několika vyjímkami, významné místo přenechává např. antice). V tom nespatřuji větší problém, protože americká literární historie je dostatečně obsáhlá, a autor zde zmiňuje z velké části u nás zavedené autory, a ti, které by čtenář nemusel znát, jsou mu představeni. Vůbec nejčastěji hovoří o modernistech, které známe: Joyce, Eliot, Woolf(ová). Je ovšem i určitý důvod, proč mluví právě o nich. Krom toho, že k nim Foster očividně chová vřelý vztah, také nejlépe vyhovují jeho úmyslům. Foster totiž vykládá literární díla stále jedním způsobem: hledá v nich symboly a další figurace. Když mluví o Joycovy či Eliotovy, vychází mu to, protože právě tito autoři se symboly pracovali. Jenže to je jen jeden z možných způsobů, jak dílo interpretovat. A protože tomuto způsobu se meze nekladou, jelikož pracuje s intertextualitou a má neomezené zdroje, Fosterovy závěry působí někdy prostě směšně, například když na straně 249 mluví o zranění Jakea z Hemingwayovy Fiesty. Na druhou stranu zde autor svým čtenářům velmi efektivně ukazuje, jak pozorovat vývoj postavy uvnitř literárního díla a chápat či si zdůvodňovat, proč se určitý příběh odehrává tak, jak se odehrává. Fosterova kniha na mne udělala dojem velmi čtivého průvodce po čtení, který ocení především laici, kteří se teprve seznamují s literární teorií. Obsah knihy je omezený, rozhodně se nezabývá větším množstvím teorií četby a literatury, nicméně chápu, že to ani nebyl záměr. Psát v ní třeba o strukturalismu by nejspíš moc smyslu nedávalo. Ještě jedna poznámka na závěr: čtenáři, nenechte se odradit autorovou zbytečně dlouhou předmluvou a úvodem, který připomíná spíše upoutávku a nejvíce v něm Foster hovoří o to, že středoškolští učitelé v americe jsou super, protože studentům dávají přečíst jeho knihu. Po tomto úvodu se všechno jen zlepší.