Povídky se mi opravdu líbily, člověk se v nich určitě najde a pokud ne on sám, tak najde někoho blíže či vzdáleně známého. Pravdou také je, že jsou povídky docela depresivní a to člověk v reálu moc nechce přiznat. Je to kniha rozhodně dobrá na takové to podzimní listí padajícího hloubání.

„Zavírejte, táhne sem svět“... Zmiňovaný Renčínův vtip se mi dohledat nepodařilo, ale ať je skutečný, nebo fiktivní, dal by se použít jako motto, kterým se všechny vyprávějící postavy téhle povídkové sbírky řídí. Nestěžují si nahlas ani se neprosí o soucit, nemusíme jim stoprocentně rozumět, ale i když se jejich příběh nedozvídáme celý, působí věrohodně. Svou samotu snášejí, jak nejlíp umí, a pořád ještě se nevzdávají možnosti, že budou jednou zase šťastní. Moc jim fandím, a autorovi taky. „Také čtenáře mám rád. A oni to cítí. Kolegyně mi jednou řekla, že jsem ten nejvyrovnanější člověk v Praze. Sedím za pultem, lidé stojí přede mnou ve frontě, šedivým plastovým kopytem načítám kódy knížek, pípá to. Některé ženy jako by mě neviděly, ty slušné se ale i usmějí. Není nic hezčího než ženský úsměv. Zadíváme se vlídně do očí, tam i tam v nich najednou něco povolí, cosi se otevře, lekneme se, co se to stalo, podíváme se na sebe znova, ano, skutečně to tam je, no ne, je to vůbec možné? – A čtenářka je pryč. Ženy jsou tak krásné. A milé. A křehké. A citlivé. A tak by chtěly lásku. A tak ať zůstanou za pultem.“