Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči

Autorka se narodila v pracovním táboře v Novákách, kam byli deportováni její rodiče a v té době byla její matka těhotná, po dvou letech jsou zařazeny do posledních transportů 3.11. 44 do Osvětimi, kde její matka 26.4.45 porodí druhou dceru, ale naštěstí už nebyly v provozu plynové komory, protože ona i její matka byly velmi nemocné a určitě by nebyly ušetřeny. Nepamatuje si nic z té doby a její matka jí tu dobu nevypráví. V knížce je vzpomínaný jejich život po válce, pozdější studia, kdy vystudovala a stala se dětskou lékařkou, její odchod do NSR a svatba, aby se dostala z moci StB. Teprve až v Německu se seznamuje se židovskými tradicemi a dává dohromady svou minulost. Dost je popisován vztah mezi bratry jejího manžela, ale její sestra se v ději nějak vytratila a spíš má člověk pocit, jako by byla jedináče. Začátek mě moc nezaujal, vadilo mi, že děj skáče v minulosti a zároveň probíhá současnost, ale celkově bych knížku určitě doporučila.

Knížka mě nejdřív zaujala k vypůjčení svou obálkou a názvem, v knihovně byla totiž vystavená. Vznikla na základě touhy sedmdesátileté ženy - na obálce je to ta malá dvouletá holčička, aby vypátrala nějaké informace a doplnila si jimi bílá místa ze svého krutého dětství. Jako psychoterapeutka si mimo jiné přála víc chápat své reakce - například návaly strachu a hrůzy ve svém pozdějším životě, neboť věděla, jak moc je dospělý člověk ovlivňován ranými zážitky z dětství. K napsání knížky ji navíc několik lidí povzbuzovalo. Autobiografie je jedinečná tím, že je psaná z pozice lékařky a psychoterapeutky - což Eva vystudovala, a to mi umožnilo na hrůzy II. světové války spojené s vyhlazováním pohlédnout zase jinou optikou. Mapování bílých míst raného dětství vyplňují i příběhy, které paní Eva vyslechla. Od první třetiny nastupují její vlastní vzpomínky, které jsou psány velmi čtivou formou. O prožitých hrůzách se v rodinách s dětmi nemluvilo, protože na to nestačila slova, navíc by se vyprávěním všechno opět zpřítomnilo. V závěru je mimo jiné i dojemné vyznání jejího syna, který své mamince děkuje, že se do této mravenčí práce pustila i přesto, že to byl pro ni proces často velmi bolestný. Tato autobiografie je v mnoha ohledech jedinečným svědectvím, a vzhledem k dlouhému seznamu drobným písmem citovaných zdrojů formou poznámek (6 stran) a použité literatury ( 4 strany) je i obrovským kusem odvedené práce včetně duševního vkladu, před nímž smekám.