Zajímavý pohled autisty na sebe i na svět, tentokrát poněkud temný, ale v závěru vlastně plný naděje. Po dříve čtených zpovědích autistů zase jiné. Co člověk, to jiný osud. (Donna Williams: Nikdo nikde, Naoki Higašida: Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát, Josef Schovanec: O kolečko míň, můj život s autismem.) Tady zaujala zejména cesta autora od sebenenávisti k přijetí sebe sama i okolního světa a taky dost zvláštní přístup ve Francii v devadesátých letech k léčbě autismu (neuroleptika, studené zábaly). Nebo ve škole prazvláštní výchovný přístup pedagogů. Koho toto téma zajímá, lze doporučit. * „Dlouho jsem přemýšlel, proč v době počítačů, virtuální reality a nahrazování nosičů dat v papírové podobě elektronickými soubory jsou malí žáci nuceni nosit aktovku, která u těch nejslabších a nejsubtilnějších může dosahovat až polovinu jejich váhy. Myslím, že dnes jsem už na to přišel: je to na politickou objednávku. Jde o to mládež zlomit a tím jí zabránit, aby se bouřila. Takhle se, ať chce, nebo ne, proti své vůli učí ohýbat hřbet pod tíhou povinností a pocitů viny.“ * „Krátce nato si moje profesorka francouzštiny pozvala mámu do školy. ,Paní Horiotová, je tady problém: váš syn. Váš syn mluví vytříbeným jazykem. Bylo by dobré, kdyby toho nechal a vyjadřoval se na stejné úrovní jako jeho spolužáci.´“

O autismu...ale to nestačí. Je to pohled zevnitř...a to dost drsný. Díky doslovu maminky se surovost trochu obrousí nebo naopak zaostří? Kloubouk dolů před všemi maminkami, které to zvládají a ustojí.