Cikáni na Moravě v 15. až 18. století

Knížku jsem přečetla hlavně kvůli tomu, že jsem ji potřebovala do školy, ale také protože mě zajímalo, co se skrývá za tím názvem. Bohužel jsem byla zklamaná. Čekala jsem, že se více dozvím o Cikánech samotných, ale většina knihy se zabývá konkrétní rodinou, kde byla. Takže ... dvě hvězdičky

Jako dílčí příspěvek ke stále ještě trestuhodně málo zpracovaným dějinám našich Romů/Cikánů je tato publikace cenná, Hanzalovo badatelské úsilí a pečlivost přinesly řadu nových zjištění, korigoval rovněž některé dřívější nepřesnosti, část otázek ponechal nevyřešených (kupř. jak to bylo s poddanstvím moravských Cikánů; původ a míru tolerování/trpění jiných moravských rodin než byli Danielové, jimž se věnuje zevrubně; jaký přesně měli Cikáni status na lichtenštejnských panstvích, zejména v Kunovicích atp.), ovšem i to svědčí o jeho poctivosti, tedy že se nepustil do spekulací či fabulací jako jiní autoři pokusů o romské dějiny (mj. Bartoloměj Daniel). V těchto ohledech jde o knížku podnětnou a je dobře, že vyšla. Má ovšem i několik nedostatků: 1) Jedná se de facto o poupravenou autorovu disertační práci z roku 1979, vychází tedy hlavně ze starší, namnoze již zastaralé sekundární literatury (studie z 50. let, meziválečné a často ještě ranější). Vyšla tedy pětadvacet let po svém vzniku, přičemž novější poznatky příliš reflektovány nebyly, což tedy autor alespoň přiznává. Důsledkem toho je, že nejcennější jsou pasáže vycházející z Hanzalova pramenného výzkumu, byť ani řadu kapitol opřených o sekundární literaturu by v době vydání knihy patrně nenapsal o mnoho jinak. Nicméně je to při četbě nutno mít na paměti. 2) Styl Hanzalova výkladu i kompoziční pojetí studie je nešťastné a místy přímo iritující. Patrně to dílem plyne z toho, že šlo o univerzitní absolventskou práci, dílem snad i z jeho archivářsko-knihovnické nátury usilující o maximální preciznost a explicitnost. To by obecně vzato nebylo na škodu, sám si obou uvedených vlastností cením a v historických pojednáních mi imponují, jenomže tady to opravdu většinou vede k nestravitelné redundanci typu "nejprve se rozhodli učinit X, Y a Z, roku 1699 vyhlásili X, Y a Z a v následném období se moravští Cikáni museli vyrovnávat s X, Y a Z". Je to jistě přesné, ale finální text je nečtivý a leckdy i matoucí. Logickou strukturu přitom leckdy postrádá i koncepce výkladu na vyšších rovinách včetně uspořádání některých kapitol. Polopaticky řečeno: strašně moc se tam toho opakuje a občas je to zmatečné. Např. o velice pozoruhodné zmínce z Dalimilovy kroniky o tzv. Kartasích, které někteří badatelé ztotožnili s Cikány (pak by to byla první zmínka o nich v našich zemích) je jednou řečeno, že byla některými autoritami uznána, menšími autoritami vyvracena, ale bez argumentů, jinde zas, že byla dávno vyvrácena, a jinde, že je problematická. Řešit Kartasy sice není hlavním tématem ani cílem této knihy, ale čtenář je z toho zmaten. 3) Leccos z výše uvedených výtek by jistě dokázala odstranit kvalitní a pečlivá redakce, kterou sice dělali dva titulovaní magistři, jimž autor v předmluvě dokonce děkuje, ale těžko říct za co, protože textu zjevně moc nepomohli a ještě v něm nechali chyby, hlavně tedy formálního rázu. Chápu, že to vůbec nebyl snadný úkol, ale výsledek určitě mohl dopadnout lépe. Závěrem dodám, že asi nejzajímavějším zjištěním, jež pro mě z četby vyplynulo, bylo uvědomění si, jak krutě restriktivní a xenofobní státní moc (a jistě tím pádem i část elit a společnosti) zejména v 17. a z větší části i 18. století byla. Cikánů na moravském venkově tehdy, ať už přechodně, nebo trvaleji, přebývala jen hrstka, přičemž valná většina jejich prohřešků nebyla z ryze lidského hlediska opodstatněná (vadila totiž samotná jejich přítomnost, vstup do země, odlišný, tj. potulný způsob života, jiné zvyklosti), jen málokdy se jednalo o reálné zločiny, prakticky nikdy se nepotvrdily předsudky (např. konkurování domácím řemeslníkům /kovářům/, vyzvědačství pro Turky, pojídání mršin, žhářství, mravní pohoršování bezbožnictvím či nahotou), na jejichž základě byla drakonická restriktivní opatření vyhlašována. Osvícenský přístup ve druhé půli 18. století sice leccos zlepšil, avšak svou nadutou centralistickou a absolutistickou pozicí byl v mnoha ohledech dvojsečný. Je smutné, že jsme si už tehdy z předků dnešních Romů, kteří evidentně jevili silnou vůli k pozitivními soužití s místním obyvatelstvem, vinou naší xenofobie, krutosti a nedostatku pochopení začali vytvářet pozdější tak problémovou menšinu. Věřím, že bez této dlouhodobé traumatizující zkušenosti mohlo být dnes mnohé jinak.