Chyť ten zvuk

Není to rozhovor ve stylu otázka - odpověď - otázka - odpověď, je to spíše dialog. Samozřejmě, Alexandro De Rossa se Ennia Morriconeho ptá, ovšem protože je sám skladatelem a navíc jeho obdivovatelem (Aby ne!), zároveň s vyptáváním se také on sám zamýšlí, svými názory Morriconeho postrkuje k jeho názorům... Pro představu nejdelší De Rossova "otázka" zabírá celé dvě strany a Morriconeho odpovědi bývají i delší :) Chyť ten zvuk nás ale díky tomu a díky opravdu štědrému rozsahu s Morriconem seznámí velmi důkladně. Na něco bohužel nedojde, zdálo se mi například, že De Rossa, Morricone nebo oba dva se bránili kritice současných skladatelů (mistr ji jen naťukne), ale jinak s tím fascinujícím člověkem, který vyprodává stadiony a arény jako největší rocková hvězda, opravdu ujdeme pěkný kus cesty. Pro většinu čtenářů je určitě nejzajímavější to, co se věnuje Morriconeho soundtrackům, ale ani zbytek věnovaný jeho absolutní hudbě, jeho postupům, jeho učitelům, jeho úvahám o víře, o práci, o tom jak každé ráno cvičí... Já to všechno hltal i když jsem se v odborných termínech zrovna úplně neorientoval. Pomáhaly mi poznámky, pomáhal mi internet a takřka jsem srostl s YouTube, kde jsem si co chvíli něco pouštěl. Třeba ke mši pro papeže Františka bych se asi jinak nedostal - a byla by to škoda!____P.S. A teď musím ještě pochválit Omegu. Ano, je to tak. Tuhle knihu nezkazili! Překlad je přímo super, krásně se to čte, chybka se objeví jen sem tam... Vida, že to jde :)

Když pominu příslušnou podkapitolu z výborných Dějin filmové hudby, je Chyť ten zvuk první (česky 2018) seriózní, v češtině vydanou publikací o Enniu Morriconem (Ennio Morricone a jeho filmový svět od Jana Šmída považuji za nedopatření, ne za knihu, natož odbornou). Jedná se o výsledek série rozhovorů, které s Morriconem v průběhu let vedl jeho přítel Alessandro De Rosa, který je sám skladatel a aranžér, takže jde o velmi zasvěcenou debatu plnou odborných výrazů a přepisů konkrétních partitur. Morricone velmi podrobně popisuje filozofii svého komponování i vznik konkrétních skladeb. Dobrých devadesát procent textu, rozpínajícího se na více než pěti stech stran (dalších skoro sto tvoří doplňkové rozhovory s Morriconeho spolupracovníky - z těch nejznámějších to jsou Tornatore a Bertolucci), se zabývá výhradně tvorbou. Ta je ovšem tak úzce propojená s Morriconeho osudem a světonázorem, že na konci budete mít dost komplexní obrázek také o jeho životě. Více prostoru je věnováno aplikované hudbě - zpravidla je v jednom bloku probrána spolupráce s konkrétním režisérem (nejvíc si Morricone, zdá se, sedl s Tornatorem, ale v podstatě není filmaře, o kterém by řekl něco negativního) a funkce hudby ve filmech dotyčného. Krom nejslavnějších děl jako Tenkrát na Západě, Saló aneb 120 dnů sodomy nebo Legenda o 1900 nebyly opomenuty ani obskurní italské westerny či horory, na jejichž soundtracích si Morricone zjevně dával záležet stejně jako na hudebních doprovodech k prestižnějším titulům (pokud mu to jen vyhrazený čas dovoloval). Opomenuta ovšem není ani Morriconeho absolutní hudba a jsou to právě dlouhé hovory o „stylistické tripartitě“, „modularitě“ nebo „progresivních strukturách“, během kterých jsem na snahu plně porozumět textu (nad rámec „Morriconeho hudba má hodně vrstev a je precizně promyšlená“) víceméně rezignoval. Muzikologové ale jistě ocení, že kniha ani v tomto ohledu nezůstává na povrchu, nýbrž jednotlivé skladby důkladně rozebírá, přibližuje krok za krokem jejich genezi a snaží se dobrat jejich podstaty. Rozhovor sice začíná u Morriconeho profesních počátků, ale pak se rozbíhá do různých stran a období a nezdá se, že by za sebe byly jednotlivé tematické oddíly řazené podle nějakého klíče, což navzdory přítomnosti (velmi výběrového) rejstříku trochu ztěžuje zpětné dohledávání informací k určité etapě Morriconeho kariéry... Přestože nemůžu porovnávat s originálem, překlad Denisy Streublové mi přišel na velmi dobré úrovni, s bohatým slovníkem a přehlednou větnou stavbou. Stejně tak práce odborného redaktora Petra Teichmanna. Moc nerozumím akorát zařazení textu Jana Švábenického o Morriconeho hudbě k westernům na úvod knihy. Podobný dodatek měl vyjít buď samostatně v nějakém sborníku, nebo být zařazen namísto doslovu (a každopádně být důsledněji provázán s obsahem rozhovorů). Nevím, zda u nás někdy vyšla kniha, která by umožňovala do takové hloubky poznat práci skladatele filmové hudby... navíc, skrze dílo koho povolanějšího byste chtěli pochopit, jak lze sladit hudební a vizuální myšlení?