Chybějící otec, chybující syn

Je to dobrá kniha a to i přes fakt, že se Corneau hlavně soustředí buď na příklady vyhraněných vztahů mezi muži a otci, anebo vyloženě až psychopatologickými problémy, které byly povětšinou zapříčiněné absencí otce z fyzického či emočního hlediska. Každopádně za mě prostě velmi dobré, protože publikace jasně ukazuje, jak je důležitý vliv otce a jak ho lze bohužel někdy i snadno zneužít.

Dobré to je! Čte se velice dobře, zhruba v půlce pro mě lehce ztratila na zajímavosti (od defilé mužských archetypů jsem čekal trochu něco jiného), nejzajímavější pro mě poslední třetina. Sice se plně neztotožňuji s Jungovskou analytickou psychologií, mírně mě rozčilují ty přídechy mystična, všudypřtomného božství, etc., ale v této knize mi to kolikrát nepříjde od věci, též nemusím mírně apokalyptický podtón některých myšlenek. A tak jediné, co bych si dovolil rozporovat, respektive spíš komentovat je proslavená mantra všech ňů ajdžáků o nutnosti odpustit každému, všemu a všem - hovno! Uf! No odpouštět se nemusí! Ba bez příprav je to prznění odpouštějícího, neméně tak i odpouštěného. Každopádně v knize tato pasáž není bez souvislosti a takto mohlo by se říci, že vytrhávám z kontextu, ale zaprvé, sami si jednotlivé myšlenky, prostě ty, které se nám líbí, vytrháváme z kontextu a zde pak může dojít k nedorozumění a za druhé mi ten kontext nepříjde úplně zcela zřetelný. Samozřejmě odpouštět je dobré, ale musí tomu něco předcházet, třebas dobré nasrání se na toho co mi něco udělal a až se poperu s tím nasráním se, až to vstřebám, překoušu a pochopím, že vlastně si za to povětšinou ve výsledku můžu sám (ne za konkrétní událost, ale za setrvání v její pozici), pak teprve můžu třebas pochopit samotnou situaci a říct si: "ty voe dyk to stejnak nemá cenu být na někoho celej život nasranej, radši mu opustím." A je to, ale to není akt na jedno dopoledné, ale spíš na mnohá dopoledne, odpoledne, večery nevyjímaje. Takže tak, som sa vykecal a ve výsledku jsem to spíš, ještě víc zamotal, haha.