Chomejní, Sade a já

Intelektuální pochoutka s nádechem feminismu pro ty, kdo rádi filosofují, milují svobodu a francouzskou literaturu. Autorka popisuje své dětství v Teheránu, jak s rodinou žili pod vládou Chomejního a"vousáčů", svůj vzdor proti nošení šátku a zahalování žen, emigraci do Francie a nový život zbavený pout fanatického islámu, obdiv k Madonně a kurtizánám, libertinské literatuře. Celá kniha je především snahou vyjádřit boj a provokaci proti předsudkům a útlaku. Abnousse Shalmani nutí k zamyšlení nad svobodou ženy v současném světě, nad rozdílem mezi vírou a politikou a vyvolává i otázky k tématu morálky a pokrytectví.

"To, že jsem ze Zoly udělala ženu, ale jistě o něčem svědčí. Už jsem nějakou zatraceně potřebovala." Tělo používali jako nástroj v politickém boji už libertinští spisovatelé nebo Pier Paolo Pasolini. Abnousse Shalmani se jimi při svých úvahách nad pozicí žen nejen v islámském světě výrazně inspirovala. Osobní je pro ni neoddělitelné od společenského, neboť dějiny svým jednáním logicky utváří každý jeden z nás. Od restrikcí týkajících se práva rozhodovat o vlastním těle autorka odvozuje vyspělost a vzdělanost dané společnosti. Ženské tělo, resp. míru jeho (ne)přítomnosti ve veřejném prostoru chápe jako zrcadlo historie té které země. Strach "vousáčů", jak označuje ortodoxní muslimy, z nezahalené ženy, interpretuje jako strach islámu ze ztráty vlastní identity, vycházeje přitom z poněkud zjednodušujícího ztotožnění ženy bez šátku s demokracií. Možnost, že se některé muslimky zahalují dobrovolně, ne kvůli své podřízenosti patriarchátu, v podstatě nepřipouští. Chomejní, Sade a já ovšem není a nechce být názorově vyváženou reportáží o životě v Iránu, potažmo o životě Iránky ve Francii. Jde o přímý, sympaticky drzý a neobyčejně odvážný útok na zkostnatělé uvažování a dogmata hájená v rámci libovolného náboženství, nejen islámu. Je to kniha naštvané ženy, která nehodlá brát ohledy na to, s čím nesouhlasí, a za jednostrannost svého pohledu se nemá potřebu omlouvat. Je to kniha napsaná, aby vzbudila rozruch. Jak mezi "vousáči", tak mezi konzervativnějšími feministkami, které budou zřejmě obtížně rozdýchávat například autorčin pohrdavý vztah k vlastní matce (oproti chvále otce a strýce) nebo naivní přesvědčení, že žena hrdá na svou ženskost žádnému muži nedovolí, aby ji obtěžoval (jako kdyby hrdost dokázala zastoupit fyzickou sílu). Přestože Shalmaniová na vlastní kůži zažila projevy rasové i náboženské nesnášenlivosti, někdy se nechá unést a její úvahy jsou příliš intelektuální, zvláštně odtržené od reality, která na filozofii "osvobozující ženu od předsudků" kašle. Poněkud zbytečné je dělení do časově a místně vymezených kapitol, neboť se v zásadě jedná o plynulý tok úvah, platných v Paříži roku 2013 stejně jako v Teheránu 80. let, jejichž navázání na konkrétní místo a dobu je zanedbatelné. Na druhou stranu se mi líbí, že se Shalmaniová vzpírá lineárnímu "mužskému" psaní také digresivní formou s neustálými skoky v čase a odbočkami, díky čemuž má kniha daleko ke klasické autobiografii a je poutavě nepředvídatelná (byť zdaleka ne tak vtipná, jak naznačuje úvodní citát o důležitosti smíchu). Hlavní hodnota v mnoha ohledech problematické knihy podle mne podobně jako v případě filmu La Journée de la jupe (2008), o němž se autorka zmiňuje, spočívá více v záměru než v provedení. Jde ovšem o záměr natolik chvalitebný a zvlášť v dnešní době relevantní, že by mělo jít o povinnou četbu pro všechny, kteří chtějí vést alespoň trochu zasvěcené diskuze o ženách a arabském světě.