Chmurdálie

Knihu je dobré přečíst bez přestávek nebo si aspoň dělat poznámky a číst ideálně po přečtení Pískového vrchu. Já se totiž v postavách a vazbách mezi nimi místy trochu ztrácela, a zřejmě proto tak nedokáži zcela ocenit tento počin. Pískový vrch mě zaujal víc a také se mi četl lépe, navíc měl pro mě jasnější pointu. To ovšem neznamená, že Chmurdálie jsou horší, jen jsou jiné, okořeněné aktuálními společenskými tématy (satirický tón autorky mě opravdu bavil). Ráda si tak počkám na závěr trilogie, pro tentokrát však jednu hvězdu ubírám.

Vítr, který na Pískovém vrchu povíval břízkami, má v Chmurdálii mnohem větší sílu. Vyprávění omezené dřív úzkým prostorem se stává kosmopolitním a zároveň současnějším. Střídání časových rovin a prostředí pro mě ale tentokrát bylo složitější a občas méně komfortní. Polská část ságy by mě bývala zajímala víc, tím spíš, že modernější příběh putování byl pro mne až příliš popisný, lyrický, romantizující, i když zároveň syrový. Vlastně to odpovídá prvnímu dojmu: zatímco v Pískovém vrchu autorce věřím zkušenost, zakořeněnost i otevřenou kritičnost, zdejší cestovatelské zážitky jsou získané, a tak úvodní náboj trochu postrádají. Řemeslně je kniha opět dobře odvedená, jazykově vytříbená... Jen spletitost témat a až příliš dokonale zapadající osudy postav byly pro mě místy nadbytečné. Přesto si mě i určité až pohádkové motivy nakonec získaly a rozhodně nesnížily mou zvědavost po pokračování. Hodnotím 90 procenty.