Přemýšlela jsem, jestli můj vlažný přístup ke knize je daný tím, že jsem ji četla v pro mě docela turbulentní době, nebo tím, že mě to místy prostě jen nebavilo. Na obhajobu hlavního antihrdiny musím říct, že je velmi těžké posuzovat jednání čtrnáctiletého kluka očima dospělého a životem obouchaného člověka. Na druhou stranu - pokud nechceme zabřednout do situací, kdy si namlouváme, že svým blízkým lžeme jen proto, abychom jim neublížili, žijme tak, abychom před touhle volbou vůbec nestáli. Místy jsem měla snahu omlouvat. Ale pokud mi autor do středu dění postavil vzdělaného muže, spisovatele, který se kvůli svému traumatu dokonce roky zabývá rešeršemi z oblasti trestního práva, tak je dost těžké uvěřit, že by neměl dostatek informací o tom, jak by jeho "nečin" byl posuzován, pokud by ho oznámil a spolupracoval s policí. Místo toho nám po dalších dějových veletočích naservíruje typicky americký závěr.

Konstrukce by byla fajn, pokud by se povedlo dodat příběhu o trochu více věrohodnosti. Takto napsáno to vypadá, jako by měly skoro všechny postavy románu jenom půl mozku. Také by neškodilo, kdyby se zde objevilo něco, co rozšiřuje vědomosti o tomto světě, popis spisovatelových problémů tady už bylo mnoho a jistě se tomu také nedivíte. Snad jsem to ale s kritikou moc nepřepálil, zas tak špatné to přece jen nebylo.