Chlapec s rybí hlavou

Málem jsem zapomněla dýchat. Tolik obrazů, poezie ztracené v těžké depresi vzpomínek... Jazyková vytříbenost, schopnost zhmotnit emoce si mě získala. Pocit smutku a tíhy zůstal.

Bezejmenná dívka se vrací do bezejmenného města a vzpomíná na dobu, kdy tak trochu patřila dvěma klukům. Retrospektivně se vrací do doby minulé a vzpomíná na Romana i Jakuba. Nevrací se jen tak. Roman je po smrti, sám si zvolil odchod z tohoto světa. Všechny ty vratky jsou neuvěřitelně depresivní. Zoufalé Romanovo zázemí, nemoc i neopětovaný vztah s bezejmennou dívkou, ač se v podstatě jedná o milostný trojúhelník. Dívka chce Jakuba, Jakub Romana a Roman bezejmennou dívku. Město je jako šedivá bublina. Bez života, slunce a odevšad na nás koukají umrlčí hlavy ryb. Takhle nějak si představuju vnímání, když se člověk sjede na plech :) Vím, že se o knížce píše jako o literární lahůdce. Nikomu jeho nadšení určitě neberu, nicméně já jsem nabyla pocitu, že pokud bych četla ještě pár stran, tak ze všech těch negativních vjemů umřu. A to ještě nechci.