Chladná ruka v mojí dlani

Aikmanovy „podivné povídky“ člověka chytí a odvlečou do přízračného světa stínadel lidské duše. A když se najednou z toho temného bludiště vynoříte, světlo vás oslní natolik, že nevíte, kudy kam. Zato ale máte mnohem jasnější představu, jak vypadá psychiatrův všední den. :)

S Robertem Aickmanem jsem zatím měl čest pouze v podobě dvou povídek zařazených do proslulé Tiché hrůzy, které si ale i po těch letech stále vybavuju a na Chladnou ruku v mojí dlani jsem se i díky nim docela těšil. A… nespálil jsem se! Aickman je úžasný vypravěč. Z drobných nitek dokáže utkat úžasnou atmosféru, která čtenáře naprosto pohltí. V jeho povídkách se zpravidla nedočkáme žádných explicitních hrůz, by často se v nich vlastně ani nestane nic moc děsivého. Ale mohlo by! Autor dokáže skvěle pracovat s různými náznaky a detaily, díky nimž na první pohled docela normální situace působí jaksi vyšinutě, lehoučce jinak či nepřirozeně. Asi jako když si místnost prohlížíte nikoli napřímo, ale v zrcadle. Samotná hrůza, horor, pak leckdy pramení ze samotného očekávání toho, co by se mohlo stát. Nebo co by se stalo, kdyby ten text napsal někdo jiné s menší dávkou fantazie a spisovatelského umu. Zkrátka z toho, co v textu ve skutečnosti vůbec není. Naprosto dokonale v tomhle ohledu funguje Hospic, který celou dobu spoléhá na to, co známe a očekáváme. Jenže nakonec dostaneme něco, co by nás nejspíš vůbec nenapadlo. Podobně působivé jsou ale i ostatní povídky, ať už Setkání s panem Millarem nebo Hodiny. Skvělá je však i trochu makabroznější Niemandswasser nebo docela ujeté Meče, které sbírku báječně uvozují. Snad jediná povídka, která mi příliš nesedla, byla Skutečná cesta do kostela, ale celkový dojem nijak zvlášť nezkazila. K téhle sbírce se určitě, už je kvůli Hospicu, rád vrátím. Další díky za edici Smrtihlav.