Chemie jde do války

Chemici, kteří umí psát, objevili novou díru na trhu – popularizaci specifických oborů (an)organické chemie. Mistrem tohoto žánru je u nás bezesporu doktor Ondřej Dvořák, který po úspěšném titulu Já, droga tentokrát zabrousil do oblasti vojenské chemie a zpracoval průřez dějinami chemických zbraní. A to velmi důkladně – od starých Indů a výkalů při obléhání Karlštejna po moderní válečné konflikty. Knize nechybí řada citací z historické literatury. První, co zarazí, je hodnotový postoj autora k takto kontroverznímu tématu, totiž zcela neutrální. Autor pozitivisticky popisuje jednotlivé chemické látky a za doprovodu dobových fotografií stroze konstatuje, jakým způsobem v těle přivodí smrt či jakou protilátku můžeme v tu chvíli použít, abychom přežili. Chemie, původně osvícenecký projekt, je v knize redukována na servisní aparát militarizovaného státu. To je ještě podtrženo občas cynickým smyslem pro humor. Určité sociologické zamyšlení vidíme až na poslední stránce v nenápadném odstavci pojmenovaném Proč by nás to mělo zajímat. Jen tak, mimochodem. Pro laika je v knize až příliš velké množství chemických vzorců. Zejména složité struktury organických sloučenin působících v jedu rostlin běžnému čtenáři vůbec nic neřeknou. Celostránkový přehled dvaceti různých lakrimátorů je zcela zbytečný a řez membránou mitochondrie sice působí v barevném provedení efektně, nicméně obrázek si s příslušnou chemickou látkou nespojíme. Původně popularizační text se tak nepodařilo zcela přiblížit běžnému čtenářstvu. Chemie jde do války působí tak trochu jako intelektuální egomasturbace literárně zdatného doktora přírodních věd, který se snaží do ani ne dvousetstránkové knihy vecpat co nejvíc vzorečků organických sloučenin.