Chci se ti podívat do očí

Naprosto souhlasím s předchozím hodnocením. Kniha je vážně zajímavou sondou do života a duše jak oběti tak násilníka. Nicméně za mě je to prostě místy moc dokonalé, všichni jsou neustále plní uvědomění, sebereflexe a porozumění.. Až to pro mě trochu drhne a ztrácí to na uvěřitelnosti.. Ale i tak jde o knížku, která stojí za přečtení!

Je nutné číst a dočítat i knihy, o kterých člověk předpokládá, že mu půjdou trochu proti srsti a bude s myšlenkami v nich vyjádřených občas i v konfliktu. Je třeba si rozšiřovat obzory. Mluví se o sexuálním násilí a jeho důsledcích na oběti dost? A jak se o něm mluví? Stačí se podívat pod jakýkoliv článek o znásilnění na českých zpravodajských serverech a jistě mezi prvními třemi komentáři v diskuzi se objeví názor, většinou zastávaný starším mužem, který ví, že si za to oběť může sama, protože se sama večer pohybovala venku, jistě nebyla dostatečně oblečená... nad tím lze jen nevěřícně kroutit hlavou, co je to za lidi. Změnila by četba této knihy jejich názor? Nevím. Asi ne. Stran příběhu dvou poutníků na cestě za odpuštěním dávného zločinu: nejvíc ke mně promlouvá v momentech, kdy se jde na dřeň a pozlátko pocitů a pocitečků při procházkách Kapským Městem přestane překrývat to podstatné, co jindy jen problikává na pozadí; když autorka líčí skutek, následné sebepoškozování, naznačuje problémy s dalšími partnery, protože to je autentické. Ale jiné pasáže jsou těžko uvěřitelné: baobab v botanické zahradě, kostel, okamžiky kdy se objevují Božím zásahem vyjevené pravdy na příhodně umístěných cedulích a ve zcela náhodně zahraných melodiích na varhany. Až příliš často mě při čtění napadlo: OK, ale takhle se to stát nemohlo, tady si autorka události přikrašluje, což vrhá stín i na vše ostatní a klade otázku, co vzniklo spontánně a co bylo plánované od začátku (aneb jasně, řešíme sexuální násilí v RSA, protože je to na půl cesty mezi Islandem a Austrálií) a co ex post dotvořeno. A zdaleka nejhůře vnímám přesahy do témat rasismu a kritiky skutečných i domnělých nespravedlností patriarchátu. Místní bezdomovec na vypravěčku ukáže prstem a první, co ji napadne, je trápit se svými bílými nezaslouženými privilegii. Následně se pár dopravuje do galerie, kde jsou vystavena díla s tématikou aparteidu. Protagonisté jsou jimi otřesení a řeší svoje trauma předčítáním traktátu o postavení mužů a žen ve společnosti nad avokádovým maki. Co to je za lidi? Spadli z třesně, nebo z Marsu? Islanďanka se kaje za aperteid a já asi tuším, odkud vítr vane. Když ona jako běloška cítí zodpovědnost a vinu za rasové zločiny jiných bělochů, měl bych i já jako muž cítit spoluzodpovědnost a vinu za sexuální násilí páchané na ženách? Ale tyhle trouby ke mně nedotroubí. Je třeba si uvědomit, komu je případ jedné jistě velmi odvážné ženy a hodně specifického případu muže, který jí ublížil, určen. Komu pomůže? Jistě autorce, snad i mnoha ženám, které se ocitly v podobné roli. A k tomu chovám hluboký respekt.