Čevengur

"Když je to tak, ať mě teda poslouchá celá sešlost. Já vám teď položím jednu načisto hloupou otázku: řekněte mi, co bude příkladně dělat Peťka Ryžov s mým klusákem? Veškerý krmení, který má, jsou leda tak slaměné došky na střeše, a že by měl doma kus dřeva na voj, to taky nemá, v břiše mu škrundá už od předvčírka nanejvejš tak půl erteple. A za druhý, a neuraž se, Fjodore Michalyči, my víme, že musíš dělat revoluci, takže za druhý: jak to pak bude s přírůstkem? Teďky jsme chudáci my: takže ti, co teďka mají koně, ti budou dřít pro nás, až se jim budou klisny hřebit? Jenom se jich zeptej, Fjodore Michalyči, jestli se bude chtít téhle bejvalé chudině piplat s hříbatama a klisničkama." Lidé přímo strnuli nad tak rozumnou úvahou. Nedodělaný zaznamenal jejich mlčení a pokračoval: "Podle mě nebude mít do pěti let nikdo větší dobytče, než slepici. Komu by se taky chtělo starat se o krávu, když se telí, a pak dát tele sousedovi? Však on se ani tenhle dobytek nedožije vysokého věku a zdechne. Tuhle Peťkovi chcípne můj klusák jako první. Ten člověk přeci jaktěživ neviděl koně a kromě udidla nemá ani co mu dát do huby. A teď mě utěš, Fjodore Michalyči jenom mi neměj moje slova za zlý." Jsou mezi námi lidé, kteří věří, že komunismus, ve své ideální, panenské, neposkvrněné, Marxem a dalšími intelektuálními mrzáky vybájené podobě, může fungovat. Je to pochopitelně nesmysl, to události dvacátého století nezpochybnitelně ukázaly. Těch zhruba sto milionů mrtvých, obětí cesty do ráje jménem komunismus, tam nikdy nedošlo. Proto mě neustále zaráží, že se objevují nové a nové pokusy, noví a noví idealisté, kteří přes všechny ty hrůzy stále věří. Měli by si přečíst tuto monumentální knihu, i když, obávám se, že by to k rozehnání mlhy jejich ideologické zaslepenosti nijak nepomohlo. Kniha začíná poněkud depresivně, typickou lidskou tragédií života chudáků Sovětského svazu, trýznivou chudobou, depresí, smutkem, očekáváním hladomoru, přesto se po několika stranách rozjíždí příběh, od kterého se nejde odtrhnout. Autor seznamuje čtenáře s postavami, jejichž osudy pak sleduje v celé délce textu. Příběh je jednoduchý, vlastně celkem triviální, přesto je zásadní a ve své hloubce epický. Vlastní příběh komentovat nechci, cokoliv je příliš velký spoiler a kniha rozhodně stojí za to, objevit ji postupně a v celé délce. Vše má význam, vše má smysl a hloubku. Žádná věta či replika není v textu náhodně nebo nadbytečně. Klíčem a jazykem je satira. A Jazyk je to krásný, poetický. Text je vrcholně satirický, místy až absurdní, co odstavec, to perla. Tato literární absurdita je však předobrazem absurdity skutečné. Čtenář si velmi rychle uvědomí, že románové postavy mluví úplně stejně, jako reální idealisté. Stejné plamenné projevy, stejně nesmyslné úvahy. Celou dobu nelze rozhodnout, jestli to myslí vážně, nebo ne. Kniha ukazuje komunismus jako cíl běhu dějin, konec dějin, dál už to nejde, vše bylo objeveno. A zároveň ukazuje, že komunismus nefunguje ani teoreticky, ani prakticky. Tuhle mantru by si měl opakovat kdokoliv, kdo, byť jen okrajově, koketuje s myšlenkami Marxe, Lenina, a dalších intelektuálních trosek. Autorův pokus toto dokázat lze považovat za cokoliv jen ne naivní a absurdní, jakkoliv k tomu text mnohdy směřuje, a jakkoliv ani zdaleka nepokrývá všechny důvody, všechny zákoutí lidské mysli a lidského chování, stavějící se inherentně proti kolektivistickému způsobu žití. Ve skutečnosti je to pokus velmi hluboký a promyšlený, dotýkající se samotné podstaty člověka a lidství. Ve své jednoduchosti doslova vyráží dech, zejména závěrečná část příběhu je nesmírně silná. Ve vydání z roku 2022 je součástí textu též detailní komentář a důkladný rozbor díla, doporučuji nevynechat. Kromě toho, že je velmi čtivý, poskytuje další detaily, osvětluje motivy, komentuje život Platonova a jeho dobu, jeho trable s vydáním, respektive s cenzurou. Aby taky ne, kniha jednoznačně odhaluje nesmyslnost zrůdného sovětského, a potažmo jakéhokoliv socialistického a komunistického zřízení. Režimní cenzoři nemohli připustit, aby se tyto myšlenky, a zejména otázky, které vzbuzují, rozšířili mezi masy. Na závěr si dovolím citaci právě z doslovu, která se neztratí ani v dnešní době. Zároveň děkuji vydavateli za nové vydání a doporučuji všem. "Socialistický realismus měl pravdivě zobrazovat socialistickou skutečnost. Zde však pravdivě znamená "ideově správně", tj. "tak jak by skutečnost vypadat měla". Cílem bylo zobrazit jakýsi vzor, ještě předtím, než tak bude skutečnost vypadat doopravdy, a především proto, aby tak jednou vypadala. Stručně řečeno: realisticky popisovat to co není."

Vždycky když narazím na knihu od ruského autora, která má ideálně 500+ stran, je jasné, že mě čekají neobyčejná dobrodružství. Platonov začíná překrásně a vábí na něco, co později opustí. Popisuje začátek století jako těžké časy v oparu melancholie. Přistupuje citlivě k lidskému osudu, nabízí kolektivní nadhled, který prokládá individuálními osudy. V těchto chvílích jsem si knihu užíval zdaleka nejvíce, protože Platonov tu olizuje pomyslnou špičku geniálního vypravěčství. Jde o mikropříběhy ve kterých potkáme rybáře, který toužil na chvíli poznat, co bude po životě nebo dospívající chlapce, kteří neví coby se svou energií a tak sem tam podpálí chalupu. Neříkejte, že vás to nezaujalo. Jenže tady je řeč pouze o první části knihy. V té nám autor představí hlavního hrdinu, který nás bude více méně provázet po zbytek knihy. Saška je apatický jedinec, který vyrostl v dosti pohnutých podmínkách a v pubertě přilnul ke komunistické myšlence. Té věří natolik, že dostane pověření jít a šířit komunismus do rozlehlých krajin plných drobných vesniček. A tady to začne skřípat, tady začnou řádky utíkat zatraceně pomalu a pozornost si začne žít svým vlastním životem. Nastane ukrutná repetitivnost, opakuje se děj, opakují se vtipy a opakují se i postavy, byť dostávají pokaždé jiná jména. Platonovův sloh je pořád plný melancholie a určité naivity, nicméně vytrácejí se ony šťavnaté příběhy jedinců a zůstává jen donekonečna se opakující vtip o špatném (či doslovném) pochopení komunismu. Ten nabobtná, když se na scéně objeví onen titulní Čevengur, vesnice, kde parta šílenců prý už komunismus opravdu zavedla. Tam knihou místy probleskají ony literární perly, například mrazivá scéna popravy "buržoustů", která je ale pořád nahlížena tou naivní perspektivou. Když jsem si v těchto pasážích představil dobovou redakci a cenzory, kteří neví, kam s tím Platonovem a jak to ten člověk vlastně myslel, přidávalo mi to chutě do čtení. Jinak se ale opět zamotáváme a ztrácíme tempo, což je s největší pravděpodobností způsobeno tím, že Platonov psal román dlouze, napřeskáčku a mnohokrát do něj musel zasahovat. Je to trochu škoda, ale na druhou stranu - když chcete najít tu zmíněnou perlu, taky vám musí rukama projít spoustu nechtěného písku. Jde jen o váš přístup ke knize. Jestli Platonovovi hodláte ten čas věnovat nebo se porozhlédnete jinde. Já se rozhodl, že tomu tak učiním a vůbec těch dlouhých časů s touto knihou nelituju, i když si znovupřečtení budu asi dlouho rozmýšlet.