Cesty ze dna

knížka tak trochu nenaplnila mé očekávání a nebýt posledních 2 příběhů, jdu s hvězdičkami níž...ale Jiří Saňák a Ondra Synek to vytáhli... Nápad dobrý, téma poutavé, ale provedení okulhávalo. Působilo stylem - zadána slohová úloha, vy napište...a bez nějaké větší korekce pustíme do tisku...často sportovci točili na 10 stranách to samé dokola, až jsem kroutilaa hlavou. Třeba hned Eva Adamczyková (kterou mám mimochodem moc ráda a lidsky je velmi sympatická osoba) - "poslední den po operaci jsem už chodila"....jaký poslední den po operaci ? moc to nedává smysl...a nebo, když zapátráme o několik odstavců dříve - je věta : Pooperačních 10 dní bylo poměrně intenzivních....aha, takže by to mohl být poslední z těch 10 pooperačních dní...no, docela krkolomné... Nebo u Petra Čecha, popisujícího momenty poté, co se probral z bezvědomí : "Najednou mi naskočila řeč i v dalším jazyce. Na Drogbu jsem automaticky mluvil francouzsky..".... opět nerozumím. Jakože předtím francouzsky neuměl, a najednou ano ? nebo si na něj předtím francouzsky mluvit netroufl ??? - jeho příběh byl taky velmi slabě napsaný, nezaujal, a nezaujal ani on sám jako osobnost, i když jsem z médií měla o něm taky celkem příznivý dojem... Pak takový Jakub Vrána a jeho příběh - normálně jsem si musela gůglit, co teda s ním bylo... "....štěstí se však postupně měnilo ve stres a osobní nepohodu, kterou si potřeboval kompenzovat. Musel přerušit kariéru, vyhledat odbornou pomoc, jinak by příběh šampióna skončil".... tajemní jak hrad v Karpatech...vím já, co je dál zmíněný asistenční program ? že je to název pro odvykačku a program pro lidi závislé na drogách ? nebo se to týká alkoholu ? nešlo to tam napsat napřímo ??? nikde v celém článku to není napsané..furt jen točí dokola naprosto nezajímavé věci, jak chtěl být dobrý a furt se nedařilo...ale co se tedy stalo, že spadl do drog, o tom vlastně neřekl nic...se stydí ? tak o tom neměl vůbec psát... no prostě...první polovina knihy byla víc než rozpačitá...oba kluci - judo i MMA taky moc nezaujali, ale aspoň jsem si rozšířila obzory. Jsem moc ráda za Natálii Hejkovou, super byl příběh Ondřeje Moravce, Martina Vaniaka a zmíněné poslední dva - to byla třešnička na dortu, zlepšující dojem z knihy. Jestli se bude někdy něco podobného připravovat, možná by to chtělo nějakou korekci...

Kniha se výborně četla. Jsem rád, že kromě známých příběhů jako je vážné zranění Petra Čecha dostali prostor i sportovci z menších sportů jako třeba pozemní hokejistka Kateřina Laciná. Její příběh o boji s nádorem na čele vůbec ze sdělovacích prostředků neznám a byl neméně silný a inspirativní. Řekl bych že byl jeden z nejsilnějších. Je to podobný projekt jako je Bez frází, tedy sportovci hovoří sami a přímo. Tento styl se mi hodně líbí. Je to hodně autentické a čtivé. Mimo to však kniha může pomoci komukoliv, kdo se s něčím potýká a myslím že každý máme někde svoji 13 komnatu. Inspirující příběhy lidí, kteří svůj osud dokázali otočit opět k lepšímu může spoustu lidí v nejen v těžkých chvílích hodně motivovat.