Autorčin osobitý styl, kdy přemýšlím, jestli čtu prózu nebo poezii, mě místy velmi baví a okouzluje a místy strašně rozčiluje. Ty kratičké věty jako ze slabikáře mi prostě někde vadí a rozbíjí rytmus soustředění.

Problematika německé menšiny po válce je společná Hertě Müllerové i její překladatelce Radce Denemarkové. Přestože se na první pohled může zdát, že jsou si obě spisovatelky svým pohledem velmi blízké, je mezi nimi velmi podstatný rozdíl. Herta Müllerová vychází ze zkušenosti, zkušenosti své rodiny, svého národa. Stojí pevně na pozicích skupiny, jejíž osud popisuje. Pohled Radky Denemarkové je pohled zvenčí, přestože vypráví příběh ústy příslušníka německé menšiny. Nechci spekulovat který přístup má větší literární hodnotu, asi na tom vůbec nezáleží, ale pro Radku Denemarkovou to muselo představovat překonávání předsudků a "pravd", které byly do nás po dlouhé léta vtloukány. Novela Herty Müllerové pro mě neznamenala zklamání, jen mírné rozčarování, které se odrazilo ztrátou jedné hvězdičky v hodnocení. Nepřináší totiž mnoho nového. Ani ve formě ani v obsahu. Forma je vzdáleně podobná stylu E.Jelinekové a o křivdách, které páchaly komunistické režimy po válce v celé Evropě bylo napsáno také hodně. Soudím, že pokud by mě nezaujala osobnost překladatelky, těžko bych po novele sáhnul.