Cestou k Ciguri

Bom dia literární rodino. Čekám až mi přijde novej plajstajšon a tak nemám do čeho píchnout, řekl jsem si tedy, že budu zase pro jednou intelektuál. Jelikož v životě Felixe Slováčka a Bohuše Matuše je teď relativně klid a Super mám přečtenej za pět minut, vzal jsem do ruky knížku. To já tak dělávám, když čtu. Taky knížky berete do ruk, nebo spíše preferujete nohy? Napište mi to do kometnářů a když si mě přidáte na Patreonu za 200 euro měsíčně, tak vám na to neodpovím, ale pošlu vám exkluzimbní video jak krájím rajčata. Tonda Artaud a já jsme se potkali poprvé a rozhodně ne naposledy. Jen málokdo totiž umí vystřihnout takhle skvělou básničku: Žádnou filozofii, žádné otázky, žádné bytí, žádnou nicotu, žádné odmítání, žádné možná, nic než kadit, kadit. Francouzi si prostě umí užívat života. Dále se mi dost líbilo, že v knížce byly i další slova, třeba když, jen, proto, může, a, do a tak dál. Prostě úplná kanonáda. Čekal jsem trochu víc exotiky, když to Tonda napsal potom, co vodjel do Latinské Ameriky, ale o latině tam tedy nebyl ani řádek. Ani o mexičanech. A znáte tendle? Jak se jmenuje mexičan, kterej ztratil auto? Carlos! LOLOL!

Artauda zaujíma jazyk ako akustická a telesná matéria — nie ako nositeľ reprezentácie, ale ako hlas, dych, rytmus, až krik. Referenčná funkcia jazyka sa rozpadá a ustupuje intenzite samotného prejavu.

 Preto je zavádzajúce pristupovať k Artaudovi spôsobom, akým zvyčajne čítame literatúru. Pýtať sa po stabilnom význame či koherentnom „obsahu“ tu znamená míňať sa s tým podstatným. Nejde o absenciu zmyslu, ale o jeho vychýlenie: o jazyk, v ktorom sa význam rodí z tlaku tela, z napätia hlasu, z rytmickej a afektívnej naliehavosti.

 Artaudov jazyk tak funguje minoritne: smeruje k neustálemu narúšaniu a podvracaniu stabilizovaného významu. Stelesňuje heterogenitu, ktorá sa vzpiera byť asimilovaná identifikujúcim interpretačným rámcom, ktorý naopak problematizuje; nie preto, že by stála mimo literatúry, ale preto, že ju posúva na jej vlastnú hranicu.

 Šialenstvo tu vystupuje ako moment rezistencie voči dielu. Ako to, čo nadobúda formu len preto, aby ju narušovalo zvnútra. Nedá sa celkom subsumovať pod podmienky, ktoré dielo implikuje: kontinuitu, identitu či stabilizovaný prenosný význam. Zostáva v ňom prítomné ako trhlina, ako niečo, čo formu zároveň umožňuje aj rozkladá.

 Ako píše Susan Sontag vo svojej eseji o Artaudovi, čím presne pomenúva tento paradox: „Ktorékoľvek konkrétne ‚dielo‘ má preto podvojný status: jednak je to jedinečné, špecifické a už vykonané literárne gesto, jednak meta-literárna deklarácia neuspokojivosti literatúry.“

 Artauda je teda možné čítať, no len za predpokladu, že čítanie prijme vlastné limity. Singulárna prítomnosť, z ktorej jeho texty vznikajú, v nich pretrváva iba negatívne. Ide o stopu niečoho, čo sa do jazyka nikdy celkom nevpíše; o medzeru či zvyšok, na ktorý jeho texty naliehavo poukazujú, o špecifickú prítomnosť neprítomnosti.

 Práve táto tenzia robí z čítania Artauda osobitný zážitok; zážitok, ktorý si však vyžaduje iný druh senzibility, ktorá nie je orientovaná na identifikáciu významu, ale na sledovanie jeho vzniku, rozkladu a návratu v podobe intenzity. 

„Slova, jichž užíváme, mi byla postoupena / a užívám je, ale ne proto, abych byl pochopen, / ne proto, abych se jimi vyprázdnil, / proč tedy? / Já je totiž neužívám, / nedělám ve skutečnosti nic jiného, než že mlčím / a tluču.“