Cestou k Ciguri

Bom dia literární rodino. Čekám až mi přijde novej plajstajšon a tak nemám do čeho píchnout, řekl jsem si tedy, že budu zase pro jednou intelektuál. Jelikož v životě Felixe Slováčka a Bohuše Matuše je teď relativně klid a Super mám přečtenej za pět minut, vzal jsem do ruky knížku. To já tak dělávám, když čtu. Taky knížky berete do ruk, nebo spíše preferujete nohy? Napište mi to do kometnářů a když si mě přidáte na Patreonu za 200 euro měsíčně, tak vám na to neodpovím, ale pošlu vám exkluzimbní video jak krájím rajčata. Tonda Artaud a já jsme se potkali poprvé a rozhodně ne naposledy. Jen málokdo totiž umí vystřihnout takhle skvělou básničku: Žádnou filozofii, žádné otázky, žádné bytí, žádnou nicotu, žádné odmítání, žádné možná, nic než kadit, kadit. Francouzi si prostě umí užívat života. Dále se mi dost líbilo, že v knížce byly i další slova, třeba když, jen, proto, může, a, do a tak dál. Prostě úplná kanonáda. Čekal jsem trochu víc exotiky, když to Tonda napsal potom, co vodjel do Latinské Ameriky, ale o latině tam tedy nebyl ani řádek. Ani o mexičanech. A znáte tendle? Jak se jmenuje mexičan, kterej ztratil auto? Carlos! LOLOL!

Nekompromisní a neúprosný Artaud čnící a trpící ve společnosti. V případě Artaudovy poezie funguje tělo jako materie ("kteří mě dřeli, hoblovali, rašplovali, sestřihávali, pumpovali..."), není nic důležitějšího, je třeba jej dostat "z dosahu chamtivosti lyrického tělesného života". Nezemřít, ale "odtrhnout se". Hlavní roli hraje v básních právě to, co je primárně s tělem spojeno: násilí, bolest, pudy, tanec, nemoci, pohyb. Tyhle verše se obracejí proti všem, ale vyjadřují i to, jak moc je psaný výraz omezený, jak lehce lze nedůvěřovat ve slovo. Ani Artaud se při svých záznamech zřejmě nevyhnul vlivu duševní stránky – nicméně například z básně "Tluč a mlať" jde cítit, že by nejradši do papíru obtiskl svoje tělo. Někdy se s nedokonalostí slov vypořádává tím, že do textů zakomponuje znění zaříkávacích rituálů ("klaver striva / kavur tavina / skaver kavina / okar triva"), protože "každý skutečný jazyk je nesrozumitelný". Sbírka je vůbec typograficky zajímává, některé verše je třeba ztučnit, jindy je stránka zaplněna velmi skromně (pokračuje však na další straně), nebo některé básně dokonce jistými poznámkami dostávají charakter divadelní hry. Četné lamentace a výpady na boha či fekální výjevy – vše je sice zobrazeno v různých variacích, nicméně některé oddíly jsou až příliš motivicky monotónní (ale to může být také mou nepřílišnou oblibou obecných slov, které Artaud hojně využívá). Krásnou znovuzrozenou edici také podtrhuje skvělý doslov s mnoha ukázkami z Artuadových nebásnických děl, který ukazuje básníkovu trnitou cestu pařížskými ulicemi, mexickými pralesy i francouzskými psychiatrickými léčebnami. Za nejgrandióznější moment považuju návštěvu rodičů jeho potenciální belgické snoubenky, při níž se Artaud nežinýroval představit indiánským rituálem. A přestože jsou tyto básně vychýlené a v lecčem radikální, dokážu si představit, že tomu, komu vůbec taková kniha připadla do ruky, budou některé verše přece jenom sympatické: "Vinen nezpůsobilostí. / V podivném světě, kam jsem byl vržen, je mi nezpůsobilost připsána jako hřích, / ve světě, jenž ideu hříchu přecházel bez povšimnutí (...)" Poučení Když kost spolkla huňatou hlubinu, kterou duch rozežíral zezadu, otevřel duch doširoka tlamu a dostal zezadu ránu která mu ochromila kosti; takže, TAKŽE, takže kost po kosti se věčná rovnovážnost navrátila, elektrickým atomem otočila a potom se zvolna rozpustila. (s. 111)