Cesta světla

Vyprávění ukrajinského žurnalisty o pobytu v oficiálně neexistující věznici v Doněcku. V knize popisuje nejen hrůzy ze samotného žaláře, ale i o psychických problémech po propuštění. Zajímavé jsou i úvahy autora o tom, co vidí a co prožívá.

Páni, tak z tohoto románu doopravdy mrazí. Myslím, že zde není tak důležité rozebírat autorův styl psaní (byl skvělý), ale spíše samotný obsah tohoto díla. Jak je vůbec možné, že se tohle někde ve 21. století děje? Nedělám si iluze o fungování světa, ale co je moc, to je příliš. Jak mohou být někde vězněni lidé, se kterými je zacházeno tak, jako by vůbec nezáleželo na jejich právech a svobodách, jež mají garantovány? A nikdo s tím nic nedělá? Při čtení tohoto příběhu jsem se vážně cítila jako při těch z 2. světové války, jediným rozdílem byl jakýsi „upgrade“ forem mučení. Toto místo na Donbasu nelze považovat ani za věznici, ale spíše noční můru – místo, kde vám zlomí psychiku, zešedivíte po týdnu pobytu, každý den se setkáváte s bitím, pouští do vás elektrický proud a jediné, co vás drží při životě, je svoboda ve volbě sebevraždy. Autor na mě opravdu realisticky dovedl přenést tíseň tohoto prostředí a další své pocity, ale přesto to nebudu nikdy plně schopna pochopit (ostatně jako každý, kdo to nezažil). Poměrně mě ještě také bolela část, kde Stanislav Asejev popisuje problematický návrat do svého života po tom, co prožil. Závěrem… tuhle knihu nedoporučuju nikomu konkrétnímu, ale všem, protože tyto informace by se určitě měly dostat mezi co nejširší veřejnost.