Cesta pro vraha

Na detektivních románech Jaroslava Velinského zbožňuji především civilní způsob, jakým rozehrává kriminální zápletku. Ani tentokrát nejde o nic nesmyslně vykonstruovaného – Ota Fink je přinucen zúčastnit se podnikového lyžařského zájezdu, aby hned po příjezdu na horskou chatu zjistil, že jeden ze spolucestujících někde mezi Prahou a Martinicemi zmizel. Následné peripetie při hledání ztracené soudružky Marie jsou skutečnou cestou pro vraha, nesoucí se v duchu sněhových závějí, mrazivých rán a chladnokrevných rozhodnutí. V kontextu předchozích knih je tak Cesta pro vraha jednou z těch rychlejších, protože se odehrává v průběhu dvou - tří dnů, což náramně zvyšuje dějové tempo. Celé to přitom působí jako autentická příhoda z mládí, kdy představy o zločinu jsou v přímém střetu s temnou stránkou reality. Zároveň se autor opět drží oblíbené trampské tématiky, která sice v dnešní době může působit jako těžký underground, ale na ty, co v ní alespoň částečně vyrůstali, dýchne parádní nostalgií.

Finkovka od pana Velinského nemůže být jiná, než skvělá. Nic jiného jsem ani neočekávala. Tento díl mi ale přišel ještě o kousek lepší, než ty, co jsem zatím četla. Jako by si autor víc pohrál se zápletkou, víc propracoval stopy a indicie a tím víc a víc napínal čtenáře. Až jste zvědaví a napnutí jako guma v Housetině praku, až pak vám to všechno hezky rozmotá.