Cesta hněvu

Příběh Žabáka mě lákal, svým obsahem a prostředím. Jenže zas taková sláva to nebyla. Spousta flashbacků udělala z příběhu spíš zmatenou znět mnohdy nechápajících situací. Vlastně celé se mi to špatně četlo a knihu jsem přelouskal jen díky mé zvědavosti, jak to dopadne. Pár citací: Moje dětství skončilo dnem, kdy jsem poprvé zaváhal.......... Rozhodují Bohové, my jen plníme jejich přání............

Na třech stovkách stran rozehrává Antoine Rouaud nekomplikované vyprávění, které se nijak výrazně neliší od toho, co člověk četl už v různých obměnách jinde. Nejde o výpravu za záchranou, ani o válečné drama, ale starou dobrou historku o důvěře a zradě. Příběh tak v mnoha ohledech připomíná koncept Hvězdných válek (Obi-Wan Kenobi vs. Anakin Skywalker), jen s rytíři Jedi na straně Impéria a více v mantinelech fantasy. Přesto je tu pár velice dobrých nápadů i nečekaných zvratů. Ovšem nejvíc jsem ocenil absenci pohádkovosti, kdy pravda a láska zákonitě zvítězí nad lží a nenávistí. Přílišné množství návratů do minulosti - které navíc vysvětlují souvislosti již zřejmé - bohužel staví ústřední zápletku do pozadí a ta pak trpí lehkou předvídatelností. Nehledě na to, že po stylistické stránce je román na úrovni kdejakého cyklu z herního světa. Dílčí zápletka je však uzavřená, takže člověk alespoň neskončí v polovině věty. Snad autor v dalších dílech předvede trochu více štiplavější originality.