Česká litanie

Mám ráda knihy Miloše Doležala, a to jak jeho dokumentární povídky, tak jeho osobně laděnou poezii, především sbírku "Jana bude brzy sbírat lipový květ", kterou jsem shodou okolností četla ještě před tím, než získala ocenění Magnesia Litera. Když jsem s mírným zpožděním zjistila, že vydal další sbírku poezie "Česká litanie", těšila jsem se na ni. Sbírka mě nakonec jako celek nezaujala, působila na mě místy jako pokus propojit Doležalovu polohu dokumentaristickou a poetickou, který se příliš nezdařil. Místy mi zase připadalo, že jsou básně až nesrozumitelné tomu, kdo o daných osobnostech nemá hlubší znalosti. Nejvíce na mě zapůsobily básně o osobnostech, o kterých už mám více načteno, např. o Bedřichu Smetanovi nebo Janu Zahradníčkovi: Jan Zahradníček o svém umírání 7. října 1960 Nezlob se, že s vámi moc nemluvím unavuje mě to. Nemohu ležet. Už mě i ty lokty bolí. Doktor ať přijede. Růženec a holení prosím vem. V sanitce v kabátu a modrých teplácích mi klesla hlava. Marie mě volala já jsem již ničím nepohnul. Vrátili jsme se přes Vlčatín domů. Slyšel jsem sousedy přes záclony: „Kriminálník dodých.“ I přesto, že tato sbírka nebyla úplně mým „šálkem kávy“, ráda jsem si ji přečetla a těším se na další tvorbu Miloše Doležala.

Mám ráda knihy Miloše Doležala, a to jak jeho dokumentární povídky, tak jeho osobně laděnou poezii, především sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ, kterou jsem shodou okolností četla ještě před tím, než získala ocenění Magnesia Litera. Když jsem s mírným zpožděním zjistila, že vydal další sbírku poezie Česká litanie, těšila jsem se na ni. Zaujal mě už úvodní citát Ivana Diviše, uvedený v knize, který je velice syrový a nevybíravý: „Čechy ztratily paměť. Do jejich rozpukané půdy sice vše vsakuje, ale nic z ní nevyraší. Investuj tuny, nevrátí se makové zrnko. Díla tvářená v pokoře, za cenu zdraví a života, víc: námaha celých generací – to vše zde mizí, nikdo se těch vytěžených hřiven neujme. Pakli se ujme, pak v nevhodný čas, hekticky a polovičatě: ryc-nic. Čechy, kdysi kotlina opancéřovaná horami, změnila se ve vypleněnou periférii, kde se vše zničí, pak narovnává, pak tajnůstkaří – vše bez tajemství. Čechy jsou jako pacient, trpící chronickou exhaustivní depresí. Ano, Čechy dnes nepatří do historie, ale do somatiky: na psychiatrickou kliniku.“ Myslím, že tento citát dobře souzní s dokumentaristickou prací Miloše Doležala, ve které se zaměřuje na temnější postavy našich českých dějin. Sbírka mě nakonec jako celek nezaujala, působila na mě místy jako pokus propojit Doležalovu polohu dokumentaristickou a poetickou, který se příliš nezdařil. Místy mi zase připadalo, že jsou básně až nesrozumitelné tomu, kdo o daných osobnostech nemá hlubší znalosti. Nejvíce na mě zapůsobily básně o osobnostech, o kterých už mám více načteno, např. o Bedřichu Smetanovi nebo Janu Zahradníčkovi: Jan Zahradníček o svém umírání 7. října 1960 Nezlob se, že s vámi moc nemluvím unavuje mě to. Nemohu ležet. Už mě i ty lokty bolí. Doktor ať přijede. Růženec a holení prosím vem. V sanitce v kabátu a modrých teplácích mi klesla hlava. Marie mě volala já jsem již ničím nepohnul. Vrátili jsme se přes Vlčatín domů. Slyšel jsem sousedy přes záclony: „Kriminálník dodých.“ I přesto, že tato sbírka nebyla úplně mým „šálkem kávy“, ráda jsem si ji přečetla a těším se na další tvorbu Miloše Doležala.