Česká hudba

Uvědomuju si, že sepsat stručné dějiny české hudby jako celku, byť „pouze“ na prostoru moderní doby (tj. od roku 1781), coby jediný autor je úkolem nesnadným, v našich poměrech na uspokojivé úrovni dost možná neuskutečnitelným. Obávám se, že Vlastě Reittererové se to úplně nepovedlo, třebaže pokus to není špatný a musím zdůraznit, že i přes určité výhrady jsem se z knihy dozvěděl spoustu nového a zajímavého (dlužno ovšem přiznat, že sám nejsem žádný znalec dějin hudby). Předně mi vadila určitá nekoncepčnost výkladu a neúplnost. Ta prvá spočívala v tom, že ač se autorka snažila obsáhnout velkou šíři témat od dějinného pozadí přes institucionální a ekonomické zázemí, poskytnout obraz hudebního provozu i načrtnout portréty významných tvůrců a interpretů, dopadlo to šíleně nevyváženě. Zvlášť různým, často víceméně formálním proměnám institucí, je z hlediska běžného zájemce věnováno snad až příliš prostoru. A děje se to myslím na úkor osobností a kritické recepce. Např. sporům o Smetanu a Dvořáka (a Suka, což tam není vůbec zmíněno) myslím mělo být věnováno víc pozornosti a soustavněji. Právě nesystematičnost výkladu je důsledkem oné nekoncepčnosti a působí to, že tu méně a tu více zájmu o určité téma plyne hlavně z toho, co autorku samotnou zajímá, líbí se jí nebo co bezpečně zná. Spousta zajímavých témat tím pádem zůstala stranou, i když měly být alespoň letmo zmíněny (to nelze svádět na omezený rozsah). Namátkou jde o (pakliže si kniha nárokuje být dějinami veškeré hudby v Českých zemích, nejen hudby vážné) široké téma hudby lidové a zlidovělé a jejího postupného dohořívání (v různých regionech různě), populární písně, odstíněnější zpracování poválečného popu a rocku, zejména v osmdesátých letech. (Tady je myslím nejcitelněji patrné, že autorce – která se podle všeho věnuje zejména vážné hudbě – je téma populární a masové kultury cizí.) Zcela pak chybí nástin vývoje po roce 1989, což je odbyto jen obecným „dovětkem“ na půl strany. Netvrdím, že autorka musí dovést výklad do roku 2025, ale skončit s ním před šestatřiceti lety (koneckonců nevěnuje se ani významné úloze hudby v pozdních osmdesátých letech a v roce 1989, to jen letmo naznačí) působí, asi jako kdyby historiografové v období po roce 1945 završovali své publikace popisem dění před první světovou válkou. Nikdy jsem sice podobnou příručku nepsal (a opakuju: je to podle mě tak náročné, že bylo lepší oslovit více autorů), ale šťastnější volbou by asi bylo buďto zvolit klasické pojetí a hudební vývoj ilustrovat na sérii portrétů význačných osobností (nejen skladatelů, ale i hudebníků, pěvců, zpěváků či kapel, popř. ředitelů divadel, souborů, institucí, pedagogů nebo estetiků a kritiků) s tím, že bude vždy nastíněno i historické, ekonomické a institucionální pozadí. Anebo to systematizovat snad poněkud mechanicky, ale přehledně – tj. rozdělit vývoj hudby na jednotlivá údobí (to autorka činí) a každé zpracovat dle stejného mustru, tedy např. v podkapitolkách dějinnému kontextu, institucím, vysoké (vážné) hudbě, církevní hudbě, hudbě mas, vybraným skladatelům, interpretům, popř. jiným osobnostem. Takto to skutečně působí nahodile, čtenář se sice dozví spoustu nových jmen (což kvituju), ale zároveň má sílící dojem, že tam toho – i významného – hodně chybí, resp. není zpracováno dostatečně. Tentýž pocit umocňuje i obrazový doprovod, jež se také vyznačuje obrovskou nahodilostí (a navíc chybou v popisku, kde se u obrázku s vydáním Havířské mazurky píše neznámo proč o Havířské polce), což na tak malém prostoru snad ani jinak nešlo (vůbec tam nemusel být a knížka mohla být levnější). Mrzké jsou i drobné omyly, které v knize zůstaly, ač by je nebylo těžké eliminovat: Městečko Cítoliby u Loun, významné svou klasicistní „skladatelskou školou“ se píše takto, nikoli *Citoliby; Wenzel Müller, skladatel a kapelník jednoho z vídeňských divadel, se nenarodil v *Moravské Trnávce (sídlo toho jména u nás neexistuje), nýbrž v Městečku Trnávce; Opava neleží „v Čechách“, ale ve Slezsku; Mahlerovo rodiště Kaliště zas neleží „na Moravě“, ale v Čechách, u Humpolce; kniha Honzlová od Zdeňky Salivarové není „povídka“, ale román o více než 250 stranách. A to je jen pár věcí, kterých jsem si všiml a dokázal je se svým znalostním zázemím posoudit, raději nechci ani spekulovat, kolik podobných nepřesností v knize zůstalo mimo můj záběr (či pozornost). Předpokládám sice, že v hudební problematice se autorka orientuje lépe, nicméně už jen neschopnost či neochota ověřit si tyto detaily nesvědčí o její preciznosti a důslednosti (a zároveň naznačuje, že i redakce knihy – jak už je u nás neblahou tradicí – byla jen povrchní a zaměřila se na čárky a velká písmena, byť např. pravopisný a významový rozdíl mezi devíza/deviza už nedohlídala). Jde tedy o knihu, z níž se dá vyčíst leccos nového a inspirativního, ale jistá pachuť zůstává.