Češi o Češích

Historička Eva Hahnová prokázala docela mimořádnou odvahu, když sestavila tuhle knihu. Slovo sestavila je na místě, jedná se o přehlídku vesměs velmi nelichotivých hodnocení Čechů jako národa, ale i pokleslosti českých dějin a podřadnosti jeho kultury. Jeden z citátů z díla adorovaného filosofa Patočky musí každého soudného člověka zarazit. „Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli si dostatečně samostatným rozhodnutím svobodu.“ V kapitole o něm Eva Hahnová nemilosrdně prezentuje jeho měnící se názory z extrému do extrému, jejímž klasickým příkladem může být adorace E. Beneše ve třicátých letech až po jeho absolutní odsouzení o pár let později. Následuje plejáda kritiků, kteří mluví o národě neschopném, nehotovém, národě slouhů a Švejků, bez elit, o velkých Češích (kam počítají především sami sebe) a čecháčků, což jsou asi ti, co jejich prvenství a nadřazenost naprosto neuznávají. Končí to hledáním „souvislostí“ se současnými politickými boji i postoji. Celá ta plejáda přísných kritiků Václavem Černým počínaje (většinu národa - čecháčky charakterizuje slovy, že„…tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní a charakterové slabosti, se kterou je možné se ve světě setkat pouze v Čechách“), přes již zmíněného Patočku až po jejich současné zdatné následníky – Peheho, Halíka, Urbana, Šafra a především tria Pithart, Příhoda a Otáhal. Ti negativa ve svém Podivenu, založená na bombastických frázích a prázdných, solidní argumentaci postrádajících vyjádřeních, vytrhaných z kontextu rozvíjí ještě mnohem košatěji. Dozvídáme se, že Češi veškerou svoji kulturu přijali z vyspělejšího Německa (které jen tak mimochodem vzniklo až v onom roce 1871…), ale ona ta dost odlišná německá etnika většinu oné „kultury“, kterou seohánějí, přijala zase odjinud. Třeba z Itálie, kolébky moderní evropské civilizace. Mají-li mít Češi z tohoto důvodu komplexy méněcennosti, měli by je snad s výjimkou Italů cítit snad úplně všechny ostatní národy. Nechybí nářek o vině českého národa (an block) na vyhnání sudetských Němců na základě naprosto nepřijatelného principu kolektivní viny. Ovšem kolektivní vina českého národa za odsun nevadí. Autoři Podivena, které je možné označit za oficiální ideologii historie poslední dekády dvacátého století dokonce používají argumenty velkoněmeckých nacionalistů z doby starého Rakouska i nacistů ze čtyřicátých let. Eva Hahnová ale nikoho neodsuzuje ani nehodnotí. Je profesionální historik. Podle filosofa Bělohradského je historie v postmoderní době brak, kterým není potřeba se zabývat, Bohumil Doležal zase pro změnu historikům zcela upírá právo se k čemukoliv z historie vyjadřovat. Prý vystudovali za komunistů. Někteří lidé si vystačí s málem. Číst tuhle knihu není vůbec jednoduché. Pozoruhodné ale je, že mezi těmi „kritiky“, „otevírači očí“ i „samozvanými vychovateli“ chybí oni profesionální historici takřka úplně. Ti Pithartovi velmi vadí, protože jimi zjištěná a prezentovaná fakta ve skutečnosti dost snadno usvědčují „sebemrskače“ z manipulací, fabulací a vyslovených lží. A přitom se nepouštějí do žádných „vyšších“ filosofických úvah. Zkreslování a falšování historie komunisty (ale i nacisty) halasně odsuzují, ale chovají se úplně stejně. Události a osobnosti dostávají jenom automaticky opačná znaménka. Eva Hahnová nás ovšem nenásilně vede k tomu, abychom přemýšleli o věcech, seznamovali se s fakty a snažili se chápat širší souvislosti. Za chybu pokládá, když názory na historické události jsou hodnoceny ne podle obsahu sdělení, ale podle sympatií nebo naopak antipatií k jejich interpretům. Motem knihy by mohl být citát V. Havla ze začátku devadesátých let („ český národ není ani horší, ale ani lepší než ostatní národy v Evropě“), kdy historička upozorňuje nejen na proměnnost národa, ale i fakt, že se skládá z velké množiny jednotlivců, kteří necítí a nereagují stejně. Problémem oněch příslušníků galerie nářků, jak to nazývá v jedné úvodní kapitole je totiž to, že historická fakta a jejich vazby, ať už domácí, nebo mezinárodní neznají a nechápou. A na otázku, co je smyslem oněch fabulací a manipulací Eva Hahnová nic neuvádí. Necítí potřebu soudit. Nechává to na nás. Každý jsme jiný a vidíme za „tím“ něco jiného. Osobně mám pocit, že ona hysterická kritika vlastního národa vychází u některých jedinců z jejich přesvědčení o jejich nadřazenosti. Z pak ale plyne frustrace, když je onen „národ“ neuznává a nerespektuje, jak si podle svých představ zasluhují. V případě politiků může jít o něco jiného. Lidem se dá vládnout buď dle onoho slavného Lincolnova výroku, což je pro většinu politiků obtížně až prakticky neuskutečnitelné. Druhou možností je permanentně používat brutální násilí absolutním ovládnutím nástrojů státu, zejména pak silových složek a třetím způsobem je vyvolávání pocitu viny, strachu a špatného svědomí. Pak ono násilí není až zas tak potřeba. A pasují-li se oni „kritici“ do role těch, kteří budou onomu národu (ve smyslu jinde nepřijatelné kolektivní viny) odpouštět a dávat rozhřešení, může to být stejně účinné jako zákazy, pendreky a trestanecké tábory. A nemusí to být jenom historie…

Při čtení vyvolává kniha různé otázky, různé pocity, nejrůznější asociace... a povzdech, jak moc nás poškodily ty dvě a totality těsně za sebou, zejména diktatura proletariátu. Ne materiálně, ale duchovně - naše myšlení, naši vzdělanost...