Červený a černý

Tato Stendhalova tvorba u mne nebyla zrovna trefou do červeno-černého. Autorovi se přitom nedá odepřít důkladnost a um s jakou vylíčil psychologii jednotlivých postav, jen uvažuji, jestli by to nešlo i bez sáhodlouhých popisů jejich vnitřních pohnutek... možná ne, snad to patří k době v níž je román psán, snad na to jen špatně nahlížím... Také mi přišlo, že román nepřekročí hranice doby svého vzniku, až na některé záporné vlastnosti hlavních postav, jež lze přenést i do současnosti (což není s podivem, že se za tu dobu lidé v tomhle příliš nezměnili) Kniha tedy sedne spíše čtenáři, který se více než já zajímá o povahu revoluční Francie devatenáctého století (o níž Stendhal nepochybně podává kvalitní svědectví), než o klasickou literaturu samotnou.

"V seznamu šlechticů, seřazeném mnichy podle příspěvků, stálo jeho jméno několikrát na posledním místě. Nadarmo tvrdil, že nic nevydělává. Kněžstvo v takových věcech nezná žerty." Julián Sorel je mladík žijící bojem s okolím. Vede konflikt s vlastním svědomím, maloměšťáky, jezuity, manžely svých milenek, s milenkami samotnými a především s tím mizerným 19. stoletím, které francouzům dalo usrknout nápoje svobody a pak je zatvrzele nutilo si tu opojnou chuť odpírat. Stendhal nám představuje hrdinu z mladé generace, zbožňujícího (dnešním jazykem řečeno) "self made many" Napoleona a Dantona, nenávidícího kostnatý a neproniknutelný systém společenských vrstev a toužícího po slávě a moci. Je pohledný, cílevědomý, ale jak už to u postav snílků bývá - v stoupání po žebříku nekouká nalevo napravo, lokty má proklatě ostré a vůbec ho netrápí, když někoho využije nebo zneužije. No a tenhle ďábelsky krásný sociopat nás provází celou knihou, díky tobogánu citů je čtenáři tu sympatický, tu nepochopitelný a často také odporný. Knížka má myšlenku, velmi dobře vykresluje povahy postav a drží si přehledný časoprostor, ale to vše za cenu až nesnesitelné dějové stagnace a době vzniku poplatného romantického patosu. Prodávání motivací postav skrze vnitřní monology a mapy duševních pochodů mi vždycky trochu skřípalo mezi zuby a když se kormidlo myšlenkových kotrmelců hlavní postavy otáčí v průměru alespoň dvakrát za kapitolu, začne pravděpodobně současný čtenář ztrácet výdrž a se zájmem je dočte jen hodně zarytý romantik. Já, odporný to literární konzument, musím jen konstatovat, že výlet do atmosféry francouzské rekonstrukce jsem nasál všemi póry a kritiku společenských vrstev bohatých i chudých jsem ocenil... prvních tři sta stran. Pak se ale přestalo kritizovat i popisovat a začalo se řešit jak Julián/Matylda jeden druhého milují/nenávidí/zbožňují/nemůžou vystát. Když se tenhle kolotoč červené a černé knihovny otočil desetkrát a děj se pohnul ke konci, not gonna lie, byl jsem připravený vystoupit a trochu si odpočinout.